Český jazyk

Výsledky Olympiády v českém jazyce, prosinec 2015

počet účastníků - 21 žáků
maximální počet bodů - mluvnice - 19 bodů, sloh - 10 bodů

1. místo - Aneta Šamšulová, IX.C (24 bodů)
2. místo - Jan Rosič, XI.B (21 bodů)
3. místo - Simona Různarová, IX.D (19 bodů)
4. místo - František Tóth, XI.C (18 bodů)

Blahopřejeme také ostatním řešitelům.


Olympiáda českého jazyka, krajské kolo 2015

  • Tereza Halatová - 4. místo s postupem do celostátního kola

Výsledky Olympiády v českém jazyce 2014

Dne 11. 12. 2014 se konalo školní kolo Olympiády v českém jazyce.

Olympiády se zúčastnilo 24 žáků.

VÝSLEDKY

  • 1. místo - Tereza Halatová, IX. B
  • 2. místo - Jakub Halamásek, VIII. B
  • 3. místo - Natálie Chatrná, IX. A
  • 4. místo - Jan Rosič, VIII. B

Do okresního kola, které se konalo v Blansku 5. 2. 2015, postoupila Tereza Halatová a obsadila krásné 3. místo s postupem do krajského kola.

Blahopřejeme úspěšné řešitelce a všem ostatním účastníkům.


Literární soutěž „Komenský a my", 2015

Dostala jsem možnost zapojit se do soutěže „Komenský a my". Mým prvním (a myslela jsem, že také jediným) úkolem, který jsem pro to musela udělat, bylo napsat úvahu, respektive zamyšlení, na téma „Jaké podoby může mít štěstí". Uznávám, že je to moc pěkné téma na napsání slohovky, ovšem nebylo tak jednoduché, jak se to zdálo. Jistě, napadalo mě plno věcí na téma „štěstí", ale jaksi to k sobě nešlo dohromady... Nakonec jsem však úvahu dokončila. Došla jsem k závěru, že nejspíš není nějak zvlášť úžasná, ale pociťovala jsem vděčnost za to, že jsem si ji mohla napsat a zamyslet se nad sebou i nad ostatními.
Velkým překvapením pro mě bylo, když mi pak paní učitelka oznámila, že moje slohová práce byla vybrána mezi 20 nejlepších a jsme pozvané na celostátní kolo do Brandýse nad Orlicí. Tím pádem mne čekala další zkouška - vědomostní test na téma „Život a dílo Jana Amose Komenského". Jenomže tentokrát nešlo jen o to, přijet tam, napsat test a zase odjet. Bylo to v podobě třídenního pobytu s poměrně dost nabitým programem. A protože se domnívám, že to opravdu stálo za to, můžete si poměrně detailně přečíst, co všechno pro nás měli připravené.

Středa, 25. března
„Hopsa, hejsa, do Brandejsa". Odpoledne jsme naskočily na vlak, který nás zavezl do České Třebové, ze které jsme dalším vlakem kolem půl sedmé konečně dojely do Brandýse. Od šesti hodin měl v českobratrské kapli přednášet Alfred Strejček o Janu Husovi. My jsme na jeho proslov přišly trošku později a shodly jsme se, že to bylo velice zajímavé (úžasně recitoval, měl zvučný hlas a bylo vidět, že je profík), avšak ta necelá půlhodinka bohatě stačila. Potom jsme nastoupily do autobusu, který nás zavezl do penzionu, kde jsme měly přenocovat. V programu bylo uvedeno „odjezd na Hrádek", vůbec nám nebylo jasné, co si můžeme pod tím pojmem představit. K našemu obrovskému údivu jsme jeli hodně dlouho, tak jsme zhodnotily, že zaspat by nebylo příliš praktické, poněvadž po svých bychom zpátky do Brandýsu rozhodně netrefily. Autobus nás vyhodil u osamocené budovy stojící opuštěně na kraji lesa, úplně jsem cítila ten čerstvý vzduch (nostalgicky jsem vzpomínala na prázdninové tábory... ale kdepak, tuhle etapu života už mám za sebou). Teď bych zde mohla líčit luxusní, pětihvězdičkový hotel s vířivkou a saunou a bůhvíčím ještě, ale budu se držet reality. Vypadal poněkud omšele, ale ne moc, navíc, já byla tak unavená, že bych skousla nejspíš i noc pod širákem (no, i když... rozhodně preferuji teploučkou, pohodlnou postýlku). Recepční nám rozdělila pokoje a mojí spolubydlící se stala Natálka. Problémy se seznamováním jsme neměly ani jedna z nás, líbily se mi její tyrkysově modré vlasy a obě dvě jsme si pletly snídani s obědem - normální lidé mají možná ráno snídaní, ale my chodíme pěkně prosím na oběd. V našem pokoji mě uvítal vyhřátý radiátor, s kterého teplo, respektive šílené horko, doslova sálalo. Kromě „menšího" problému se sprchou se žádné problémy nevyskytly, dokonce jsme se zvládly připojit i na wi-finu (znáte dnešní děcka, jakmile jde o něco opravdu důležitého, dokážou být opravdu vynalézaví; nám heslo na wi-fi laskavě sdělili kluci). A tak jsme vlastně s paní učitelkou poznali žáky a paní učitelku z Vyškova.

Čtvrtek, 26. března
Po příjemné snídani (chápu, že detaily, jako jestli jsem měla chleba se sýrem, čaj či džus, vás příliš nezajímají, tudíž kapitolu „snídaně" přeskočím, ale jen tak mimochodem, když už jsem to zde zmínila, přesně to jsem si totiž dala) jsme byli odvezeni zpět do Brandýse, kde nás na radnici přijal pan starosta. Poté jsme si mohli prohlédnout Pamětní síň Jana Amose Komenského, která byla na radnici rovněž. Pan ředitel utrousil poznámku, že něco z toho by se nám mohlo hodit v testu.
Jedno z nejznámějších děl Jana Amose Komenského je Labyrint světa a ráj srdce. Ten labyrint v Brandýse opravdu mají, a také památník na místě, kde se údajně Komenský jednu dobu ukrýval (blbost, z nedostatku světla by ho určitě klepla pepka, tma tam byla jako v ranci, a pokud tam dokázal psát, tak to snad musel být Bystrozraký, jinak si to neumím vysvětlit). Labyrint měl stěny ze živého plotu, jenomže ten zrovna teď ještě moc nerozkvetl a nezezelenal (bodejť, když je venku takhle!), proto ještě nebyl otevřený. To byla sice škoda, ale věřím, že kdyby mě do něj pustili, už bych cestu zpátky nenašla, takže je to jen dobře, co byste taky beze mě dělali, že? Potom jsme odjeli do města, ehm, tedy pardon, městysu Kumvald. Taky jsme se stavili kouknout se na bratrskou lípu. Přestože ten den nebylo zrovna nejkrásnější počasí, měli jsme docela štěstí, většinou pršelo, jen když jsme byli schovaní někde v teple.
Po tak náročném dopoledni nás čekal zasloužený oběd ve školní jídelně. Ve 14 hodin to mělo přijít... znalostní test o Komenském. Abych byla upřímná... počínání ostatních soutěžících mě tuze znervózňovalo. Kam jste se jen podívali, všude byly vytažené papíry a knížky a všichni se pořád něco učili a učili. No dobrá, ne úplně všichni, ale valná většina. Začala jsem podléhat takovému tomu protivnému pocitu, kdy si říkáte: ‚Co já tady vlastně dělám? Všichni jsou tu tak děsně chytří...‘, ale víte co? Nakonec to bylo docela vtipný. Všichni kolem mě byli celí nervózní, zatímco já jsem byla naprosto v klidu. Rozhodla jsem se, že když už nebudu nic vědět, prostě jim tam nakreslím obrázky.
Porotci byli velmi příjemní a chovali se k nám kamarádsky, což od nich bylo velmi pěkné. A co se testu týče... byl to výběr z odpovědí, otázek bylo celkem 25. A ano, nebudu tvrdit, že nebyl těžký, ano, rozhodně byl. Ale já jsem s tím zkrátka počítala, nenervovala jsem se z toho, že všechno nevím na 100%, snažila jsem se dát do kupy informace, které jsem věděla, a úvahou a vylučovací metodou jsem test dokončila. Jako poslední, samozřejmě.
Pro rozptýlení nám zazpívaly holčičky z dívčího sboru Svěrákovu Šípkovu Růženku (určitě z nich jednou budou operní pěvkyně) a následovala vernisáž obrázků soutěžících z Kategorie A (1. stupeň). S paní učitelkou jsme stihly i procházku na Hrádek, což byly spíše takové malé zříceninky. Rostly tam úchvatné kytičky!
Po vynikající večeři jsme se odebrali do kostelíku Českobratrské církve evangelické, kde na nás byli připravení cellista Jan Zeman s klavíristkou Alenou Kohoutovou, kteří nás obšťastnili několika krásnými skladbami. Asi to bude znít divně, že se tady nad vším rozplývám, ale... já je všechny tak moc obdivuju, že jsou tak šikovní a talentovaní!
Večer jsme si v penzionu užili báječně, protože (to jsem zde zatím nezmínila, přitom je to ze všeho nejdůležitější) ostatní soutěžící byli naprosto úžasní a... no, jsem moc ráda, že jsem je měla to štěstí potkat.

Pátek, 27. března
Celé dopoledne mělo být vyhlášení, a to v budově rehabilitačního centra. Je to neuvěřitelně krásná stavba (‚No potěš koště!‘ jistě si teď říkáte. ‚Ona se tu rozplývá i nad obyčejným barákem!‘) s nádherně rozkvetlými narciskami a dalšími květinami. A mají tam rybičky!! No, rybičky... piraně, abych byla přesná, většina normálních, zdůrazňuje slovo „normálních", lidí by piraně za „rybičky" asi neoznačila, ale tak co. Zkrátka mě to neuvěřitelně zaujalo a hned jsem si plánovala, že i tady ve škole bychom mohli mít v učebně přírodopisu rybičky, nebo klidně i jiná zvířátka...
Vzhledem k tomu, že, jak jsem již podotkla výše, vyhodnocení mělo trvat celé dopoledne, součástí byl samozřejmě i kulturní program. Přítomno bylo plno slavných lidí, které jsem vůbec neznala, kteří k nám měli nějakou řeč. Taky tam byly dvě Slovenky, to proto, že soutěž „Komenský a my" probíhá i na Slovensku. Co se programu týče, zahrál nám tam kytarový soubor, pak jsme si mohli poslechnout jednu šikovnou malou holčičku, jak hraje na flétnu, a pak jsme tam měli zpěvačku. Myslím, že výkony všech byly hodně na úrovni, no prostě úplní profesionálové, líbilo se mi vše.
Možná je to proto, že je tato soutěž celostátní, každopádně... ten okamžik se jistě zapíše do paměti všech přítomných. Bylo to zkrátka velkolepé; ano, to je přesně to slovo.
Takovou neobvyklostí bylo, že paní tam procházela s mikrofonem a náhodně se ptala nás, kteří jsme tam seděli, na nejrůznější dotazy. A protože nás nikdo nevaroval, že se něco takového děje (to jsou teda kamarádi...), sedly jsme si s paní učitelkou naivně na kraj a tím jsme na sebe upoutaly pozornost paní Štusákové. Té pocty, abych mohla něco říct, se dostalo mně. Otázka zněla, jestli jsem z vyhlášení nervózní a jestli jsem tu poprvé. Jestli jsem tu poprvé, na to byla lehká odpověď. A jestli jsem byla nervózní? Kdybych měla být naprosto, stoprocentně upřímná, musela bych říci: „No, víte, nejsem ani tak nervózní z toho vyhlašování jako z toho, že tu mám mluvit do toho blbýho mikrofonu, všichni se na mě dívají a čekají, co ze sebe vybrebtám...", ale to jsem si nedovolila ani já. Místo toho jsem drmolila něco o tom, že ani ne, že beru to, že zde můžu být, jako poctu a jako výhru, nic jiného ani nechci, brepty, brepty, brept..." Ovšem poté mi bylo řečeno, že jsem to řekla moc hezky, takže super.
Ke konci se říkaly perličky, které si pan ředitel zapsal. Dovolte, abych vám na závěr mohla citovat jednu, která mě zkrátka dostala (autor neznámý, v každém případě klobouk dolů!): „Největší a nejohavnější lží je, že dárky na Vánoce dává Santa Claus. Dárky totiž nosí jedině Ježíšek!!" (omluvte mě, nepamatuji si to přesně)

Tak touto podle mého názoru naprosto skvělou a tuze upřímnou větu bych chtěla své povídání zakončit. Co se vás týče, vím, že vás k tomu já ani žádní učitelé nemůžou přimět a je to čistě na vás, ale doporučuji vám tuto soutěž alespoň zkusit. Opravdu nemůžu říct, že by se o nás starali špatně, dozvíte se něco nového, dostanete se do jiného prostředí... a informace, které díky soutěži získáte, se mohou hodit k dalšímu studiu. A je to zážitek na celý život. Tímto bych chtěla poděkovat paní učitelce Sičové, že jsem se mohla zúčastnit a že to tam se mnou vydržela, a dále bych chtěla také poděkovat všem, kteří mi poskytli plno zajímavých informací o Janu Amosi Komenskému, člověku, na kterého by měli být všichni Češi právem hrdí.

 

Štěstí (úvaha)

Štěstí. Věc, po které všichni touží. Je to tak, nebo ne? Vždyť každý si věčně přeje být šťastný. Copak v přáních, které dostáváme, nestojí: „Hodně štěstí, zdraví..."? Co si lidé vybaví při pojmu „štěstí"? Co pro ně znamená? Představte si, že by před vámi stála bytost z cizí planety, mimozemšťan nebo tak něco. Jak bychom asi mohli popsat ten záhadný termín?
Někdo (někteří lidé věří, že je to Bůh) rozdává štěstí každému už při jeho narození. Tak, ty se narodíš v dobré rodině a ještě k tomu nebudeš mít žádnou nemoc, to jsi ale šťastlivec! Zato ty, můj milý příteli, ty se mi vůbec nelíbíš, tobě tolik štěstí nedaruji. Budeš mít tuto vadu a uvidíme, co se z toho vyklube. Pokud prokážeš, že si štěstí zasloužíš, budiž, žij jako normální, zdravý člověk, ale jestli ne, no, kamaráde, to si panečku užiješ.
Takže už je nám dávno předurčeno, jestli budeme celý život šťastní nebo ne? To je hloupost. Dostáváme na výběr. Záleží to jen na nás. Že nemám pravdu? To nepopírám, nicméně zkusme si vymyslet pár příkladů.
Někteří lidé mají všechno. Mají to, co chtějí - střechu nad hlavou, zázemí, celou rodinu, možnost vzdělání, přátele a k tomu plno drahých věcí jako dotykový mobil, notebook, tablet a značkové oblečení. A přesto můžeme vidět čtrnáctileté dívenky, jak po nocích vzlykají do polštáře. „Pročpak jsi nešťastná, holčičko?" Jen krčí rameny. „Chybí ti něco?" Ne. Má všechno, co jí kdokoli může dát, a přesto není spokojená. Jak by to jen vysvětlila...? Dostala nejnovější iPhone, ale k čemu jí je, když se kvůli tomu na ni kamarádky ošklivě dívají a za zády ji pomlouvají? Dostává dost peněz na to, aby si mohla nakupovat nejmodernější oblečení, cenné šperky a šminky, ale k čemu to je? Chce být krásná jen pro jednoho člověka, a tomu to je stejně všechno ukradené...
Je ta holčička zlá? Je špatná, rozmazlená, nevděčná? Možná, ale především je to lidská bytost. Stalo se naší přirozeností nespokojit se s málem a chtít víc a víc. I když máme to, co jiným lidem chybí, neklademe tomu důležitost a dost si toho nevážíme, poněvadž my přeci hrozně moc chceme jen tohle a toto, a tamto už nás nebere.
Jak je to absurdní, že odmítáme to, za co by jiní dali všechno. Proč jsme takoví? Přejeme si drahé věci. Ale když se náhodou podaří a z nás se stanou milionáři, nakonec nás předražené věci kolem stejně netěší. Tolik peněz, ale k ničemu, protože nemáme, pro koho bychom je utratili.
Přesuňme se do zapadlých, opuštěných ulic. Jsou ponuré, špinavé, chladné. A koho to zde máme? Leží pod záplatovaným, plesnivým kabátem a chvěje se zimou. ‚Bezdomovec‘, mihne nám hlavou. Předstírejme, že jsem byla obdařena darem jasnozřivosti, tudíž vím, že tento spící tulák si tuhle cestu sám dobrovolně nevybral. Nemohl za to. Měl zkrátka smůlu, špatně se narodil.
Nepatrně se zavrtí. Probouzí se... asi bychom se měli schovat. Ale proč vlastně? Nic nám neudělá, tuším to. Zvedne se a ospale zamžourá. Ajaj, to už si nás nejspíš všiml. Na obličeji se mu rozlije úsměv, takže se nám naskytne přenádherný pohled na jeho bezzubá ústa. Neubráníme se a i nám zacukají koutky. „B-brej den!" pozdraví nás šišlavým hláskem. Zdvihne se v nás vlna lítosti, cítíte to taky, viďte? Naprosto bezděky, aniž bychom si to uvědomovali, si dáme ruku do kapsy a chvíli v ní šátráme. Konečně se ve zmrzlé dlani objeví zmuchlaná papírová bankovka. „Na," slyším nás říkat. Pán na ni vytřeští oči, jako by to byl sedmý div světa, a zajíká se něčím, co si můžeme vykládat jako radost, dojetí. „K-kuju!" Nadšeně nám mává na rozloučenou. Určitě se zde ještě někdy zastavíme, abychom mu donesli něco na zub. No, na zub asi ne, když žádný nemá, ale jeho žaludek to jistě uvítá.
Tohle nazývám „oboustranná spokojenost". On je šťastný, protože si za darované peníze může koupit věci potřebné k tomu, aby přežil tuhle tuhou zimu. A my? Zajisté i vy cítíte ten hřejivý pocit v žaludku, který se rozlévá celým tělem, proniká do žil, do morku kostí, všude. Jsme šťastní, že jsme mohli udělat správnou věc.
Jenomže promenádovat se po zašlých ulicích a rozdávat bezdomovcům peníze, to nemusí být vždy nejlepší rozhodnutí. Řekněme, že tohle byla výjimka, kterou jsme si mohli dovolit provést díky mé neuvěřitelné intuici. Ale například v takové Barceloně, tam takových individuí je spousta. Vylezete z obchodu a přímo se srazíte s pohledem nešťastného mužíka. V rukách pevně svírá ceduličku. Teď lituju, že jsem alespoň částečně zběhlá v angličtině, myslím do té míry, že si dokážu přeložit, co píše. „Jsem bezdomovec, nemám dům, zaměstnání, peníze, zato dvě malé děti, které nemají co jíst." A pod tím velkým písmem: „HELP!" Rychle sklopím oči a mrkáním zaháním slzy, které se mi už už derou z očí. Je mi jich líto, je nespravedlivé, že já mám všechno, co jim chybí. Jenomže člověk přece nemůže vědět, jak to bylo. Někteří odjakživa dřou, seč můžou, aby si zajistili dobré zaměstnání. Jiní na to kašlou, a proto to takhle dopadá. Ačkoli je to dost o tom našem štěstí, možnost volby tu pořád je.
A poslední příklad. Lidé, kterým hvězdy nepřály, jak by řekl spisovatel John Green. Narodí se (nebo se jim objeví časem) s nevyléčitelnou nemocí. Všechny ty léčby, které absolvují, pouze oddalují konec. Žijí izolovaní od ostatních a ví, že jim není pomoci. Kolik z nich má naději na uzdravení? Kolik z nich má takové štěstí? Právě tito lidé si váží toho, co my bereme jako naprostou samozřejmost. Můžeme se sami nadechnout. Pohybovat se, utíkat a poskakovat, kdy se nám zachce. Vidíme, slyšíme. Co oni by za to dali...
Tak si to shrňme. Ze všech příkladů, de facto příběhů, zkusme vytvořit závěr. Podle mého názoru je štěstí něco jako vrtkavý, neposedný motýlek. Sedne si, chvíli posedí, pak zase vzlétne a je tatam, hledá si další cíl. Každý má svůj úděl štěstí, je jen na člověku, jak s ním naloží. Výhra je radovat se z toho, co máme. Můžeme být u toho i trošku posmutnělí a malinko, malinečko frustrovaní, když se nám něco nedaří, ale o to větší musí být naše snaha získat to a když se nám to povede, musíme si toho o to více vážit. Holčička by se měla vykašlat na pláč a raději se usmívat, sluší jí to tak víc. Zaměřit se na to krásné a kdoví, třeba konečně dosáhne toho, co si přeje. Milionář by neměl brát své peníze jako vše, pouze jako takovou drobnou výhodu, a využít je na užitečné věci - např. si může adoptovat na dálku dítě z Afriky a podělit se tak s ním o svoje štěstí, nebo přispívat na různé nadace, kterých je plno. Třeba i na lidi s rakovinou či jinou zhoubnou nemocí. Lidičky, musíme si zkrátka svého štěstí vážit a dělit se o něj tam, kde je ho právě zapotřebí. Po té únavné cestě se můžeme opatrně otočit za sebe a prohlédnout si, co všechno jsme zvládli udělat, vytvořit. Musíme se starat o to, aby svět byl lepší, protože koneckonců, kdyby nebyl svět, nebyli bychom ani my. Štěstí oplácejme štěstím, poněvadž vidět šťastné obličeje ostatních, to je to nejkrásnější, co existuje. Pomozme chytit zlobivého motýlka tomu, kdo to sám nedokáže. Třeba díky tomu pak přilétne i k nám.

Tereza Halatová, IX. B
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Výsledková listina školního kola recitační soutěže

I. kategorie - 6. - 7. ročník

1. místo Jolana Procházková 7. A
2. místo Monika Šafránková 6. A
3. místo Štěpánka Procházková 6. C
Cena diváků : Jolana Procházková

 

II. kategorie - 8. - 9. ročník

1. místo Vojtěch Cichra 9. B
2. místo Karolína Sičová 8. D
3. místo Aneta Šamšulová 8. C
Cena diváků: Vojtěch Cichra

Soutěže se zúčastnilo 34 soutěžících, 6 tanečnic, 4 muzikanti, 3 moderátoři a 1 kouzelník.

 

Aktuality

 
webdesign: frogDesign.cz © 2008 code & programming: © 2008