číslo 60

Přátelé kamarádi,
Hurá!...... Sláva!....... Živijó!!..........................
Asi si ťukáte na čelo, že jsem se zbláznil. Ne.
Někteří z vás odhadují, že oslavuji blížící se prázdniny. Také ne. (Ale to víte, že se těším.)
Jiní si myslí, že se raduji, že deváťáci jsou všichni někam přijati. Ne. Ne. Ne. (Z toho mám samozřejmě radost.)
Ale hlavní důvod je....... že oslavuji svoji šedesátku! Aby bylo jasno - není mi 60 let, ale vychází právě moje 60. číslo !!!!!! A to snad je důvod k oslavě.
Hlavní zásluhu na mém jubileu samozřejmě mají redaktoři, a už jich jsou desítky. Ti, kteří stáli u mého narození, ti, kteří se mnou absolvovali pubertu, ti, kteří přihlíželi, jak dospívám i ti, kteří pozorují mé stárnutí. Utěšuji se tím, že stárnout znamená moudřet, ale moc to nezabírá...
Tak oslavujte se mnou, těšte se na prázdniny a dál mě čtěte!

Váš

 

P.S. A jak to bylos těmi deváťáky?
A jak to bylo s těmi deváťáky?

1. Jaké byly tvoje pocity před přijímacími zkouškami? STRACH, NERVOZITA
2. Připravoval/a ses nějak na přijímačky? Jak? ANO / scio testy, přípravné kurzy, domácí
příprava/
3. Dělal/a jsi přijímací zkoušky: a) centrálně zadávané jednotné testy vyhlášené MŠMT /většina ANO/
b) škola měla vlastní přijímací zkoušky
4. Byl/a jsi přijat/a na školu o kterou jsi měl/a zájem? ANO

Julie Vitoulová, 9.A


Anketa k 60. výročí školního časopisu
1. Čteš školní časopis?
35% ano 30% trochu(občas) 30% ne

- kuriózní odpověď : no tak určitě ne
1. Co se ti na něm nejvíc líbí?
45% vtipy 25% nic 20% články 5%je nápaditý

- kuriózní odpověď : že to píšou děti z naší školy

2. Kolikáté výroční vydání si myslíš, že slaví?
25% 20. 10% 10. 10% 25. 10% 30. 10% 8. 5% 17. 5% 60.

5%69. 5%2010.

-kuriózní odpověď: žádné,1 234 567 890.

     Vypracoval: T.Šlesingr 6.A


60

60. výročí svatby - diamantová svatba
60 minut - 1 hodina
60 sekund -1 minuta
Před 60 lety - americký virolog Jonas Salk uveřejnil objev vakcíny proti obrně
Před 60 lety byl objeven chemický prvek mendelevium
Před 60 lety firma Tappan představila první mikrovlnnou troubu pro domácí použití, ale stále je to obrovská a drahá luxusní věc.
Před 60 lety se uskutečnil první přímý televizní sportovní přenos v Čekoslovensku ( hokejový zápas Československo-Švédsko)
Lea Mistrová 6. C
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zájezd do Polska

V termínu 2. - 6. května jsme byli my, vybraní žáci z 8. a 9. tříd, společně s paní učitelkou Hanušovou, panem učitelem Musilem a panem starostou a místostarostou pozváni do polského města Chełmna. Poté jsme my na oplátku měli pohostit naše polské přátele v Letovicích.

sobota 2. května
Hurá do Polska aneb Rychlost polských „počongů"
Něco před půl osmou ráno se celá naše výprava shromáždila na nádraží. Celkem jsme měli přestupovat pětkrát. Dokud jsme byli v České republice, docela to ušlo. Seděli jsme v kupéčkách a mávali fanouškům, kteří jeli do Prahy podporovat naše hokejisty. Zato polské vlaky... to byla hrůza! Vypadaly, jako by se měly každou chvíli rozpadnout. Jinak nám ovšem vlaky na sebe navazovaly docela dobře, jen ve Wroclawi jsme museli čekat víc než hodinu. Čekání se nám příliš nezamlouvalo, ale zaujalo nás, že je tam například Starbucks, knihkupectví...
Na hotel jsme se dostali až něco kolem deváté hodiny večer. Po tak náročné cestě jsme byli vyčerpaní a taky hladoví. Jakmile jsme se dostali do jídelny, vrhli jsme se na jídlo jako kobylky, mazali jsme si veky, nabírali zeleninu... Poté jsme se dozvěděli, že to měl být pouze předkrm, následně nám byla donesena polévka (nevím, z čeho byla vyrobena, a upřímně, raději to ani vědět nechci), které se drtivá většina z nás ani netkla... nevadí. Až skončila večeře, odebrali jsme se zpátky do svých pokojů a krátce nato šli spát, o polských vláčcích a lahodné polívčičce nechali si zdát...

neděle 3. května
Prohlídka Chełmna
V 9 hodin nás čekala snídaně. Co se snídaní týče, domnívám se, že se snažili, aby výběr byl opravdu pestrý, jídlo bylo připravováno formou švédských stolů.
U nás slavíme konec 2. světové války 8. května, ale Poláci tento svátek mají už 3. 5. („čečego mája"). Sice jsem příliš nerozuměla, co říkali, stejně se mi to líbilo. Dva maníci v uniformách dokonce seděli na koních, a že se ti koníčci panečku uměli chovat! Na Rynku jsme se také seznámili s polskými studenty gymnázia, se kterými jsme se měli družit. Jakmile bylo dovykládáno, průvodem jsme došli na náměstí, kde vystupovaly mažoretky. Dále jsme na programu měli prohlídku radnice, kláštera... A potom konečně oběd! Chvíli jsme pozorovali mažoretky a pak následoval šílený výšlap na věž kostela. Potom prohlídka města. Protože byl svátek, většina obchodů byla zavřená, tak nás Poláci zavedli do parku.
A co dál? Ani pak jsme neměli klid! Šli jsme do rytířské osady, která připomínala naše Isarno, kam nás pozvali na večeři a měli tam pro nás připravené hry. Zachvátila nás šílená únava, a to jsme museli jít po svých zpátky, no prostě hrůza! Ale nakonec jsme to zvládli a s vypětím všech sil jsme tu dlouhou cestu ušli a v pořádku se vrátili na hotel.

pondělí 4. května
Výlet do Toruně
Dnes pro nás byl připraven výlet do města Toruň. Budova, do které jsme šli, byla vysoká škola. Zavedli nás do místnosti, kde se (aspoň podle mě) konají přednášky, byla to taková ta charakteristická stupňovitá učebna, kterou jsem viděla v různých filmech. Tu chvilku jsem si připadala jako vysokoškolák!
Měli jsme rozchod v nákupním centru podobném Vaňkovce, ačkoli myslím, že snad bylo i větší. Co si budeme povídat, nakupování není nikdy dost. Později nás zavezli do muzea, které pravděpodobně pojednávalo o pověstech v Toruni. Měli to přichystáno moc pěkně, akorát že vzhledem k tomu, že si paní průvodkyně (měla super šaty!) vybírala „oběti", které v pověstech účinkovaly, jsem se celou dobu klepala: ‚Jen nevyber mě, prosím, prosím, jen nevyber mě, nejsem tu, jsem neviditelná...‘. Myslím, že jsem snad poprvé v historii svého patnáctiletého života byla vděčná za to, že jsem tak malá a díky tomu si mě paní průvodkyně nevšimla a neobsadila mne do žádné z rolí. Jakmile jsme vyšli z muzea, dav čekajících dětí nás začal bombardovat hromadou otázek. Ptaly se nás, jestli jsme se báli, tedy alespoň jsem po chvíli došla k názoru, že tohle říkaly, poněvadž jsem jim nerozuměla, mluvily polsky.
Zamířili jsme na oběd do McDonaldu. „Mekáč" sice k mým nejoblíbenějším restauracím nepatří, ale snaha se cení. Docela mě a ostatní udivilo, že jsme tam narazili na školku. Že by byly školky v tuto dobu již tak pokrokové, že by vyměnily klasickou jídelnu za fastfood?
Šli jsme na městský úřad. Další místo, na které bych se mohla dostat leda ve snu. Pak jsme se procházeli Toruní. Je to krásné a zajímavé město, přesto pohled na náš starý autobus, který už by se jistě nejraději viděl v důchodu, poněvadž neměl daleko k naprostému rozpadu, jsme uvítali.
Po večeři (možná je naše reakce na jejich delikátní polévku urazila, v každém případě se rozhodli vykašlat se na speciální pokrmy a dostali jsme normální studenou večeři, kterou většina z nás ocenila víc) nás čekala diskotéka. No jasně že byla super, úžasně jsme se bavili, a to naprosto všichni!

úterý 5. května
Škola volá...
Dnes jsme byli pozváni do školy. Budova gymnázia je úplně jiná než budova naší školy, vypadá jako nějaký krásný hrad a připomínala mi Bradavice. Měli pro nás připravenou zajímavou prezentaci, představilo se nám pár nadějných mladých zpěváků, dále si pro nás nachystali představení o Adamovi a Evě, nechali nás zahrát si s roboty fotbal... Na programu také byly chemické pokusy, ty se mi líbily moc. V tělocvičně jsme si pak mohli zatancovat a kluci si zahráli basketbal - tak ukázkovou, bleskovou hru jsem snad neviděla, všichni hráli suprově, s takovým zápalem. Zavedli nás do školní jídelny, kde nám byl (doslova!) podáván oběd.
Než přejdu k dalšímu bodu programu, nesmím zapomenout na událost, kterou jsme udělali těsně po obědě. 5. května je den, kdy má narozeniny Terezka, a tak jsme se rozhodli, že jí pěkně popřejeme. A protože byli naši polští kamarádi prostě zlatíčka, souhlasili s nápadem zazpívat naši typickou narozeninovou písničku - a ano, jistěže česky. Nezapomněli jsme dát naší oslavenkyni ani hobla. Vlastně dvěma oslavenkyním; Karolínka měla narozeniny v sobotu, takže jsme jí dodatečně popřáli taky. Jsem Polákům moc vděčná za jejich špičkovou spolupráci. Děkuji, jste moc hodní, a myslím, že se nám to společně vydařilo parádně.
Vydali jsme se na radnici. Samozřejmě nás nejvíc zaujalo občerstvení a nápoje, no to se dalo čekat... Zde jsme jim předvedli své prezentace o škole a o městě. Nevím, jak moc se líbily jim, ale já jsem s nimi byla spokojená hodně. Povedená byla i prezentace o Chełmně.
Až skončila rada, měli jsme hodinu a půl čas, abychom nakoupili suvenýry a naposled se prošli městem. My jsme skončili zase v parku. Na betonovém plácku, přesně uprostřed, je tam hvězdička. Když si na to místo někdo stoupne a tleskne, uslyší podivné zapípání. Kouzlo? Obyvatelé městečka sami nevědí, co to způsobuje. Po večeři jsme si opět vydupali diskotéku.

středa 6. května
A zase zpátky domů...
Nastal čas sbalit si saky paky a vrátit se zpět do České republiky. Cesta byla dlouhá, trvala skoro 12 hodin, do Letovic jsme dojeli někdy po osmé hodině.


čtvrtek 7. května + pátek 8. května
U nás
Abychom se nenechali zahanbit, i my jsme si přichystali menší program. Ve čtvrtek to byla prohlídka naší školy, zejména odborných učeben, ukázali jsme jim, co za pokusy v chemii provádíme my a pak čárymáryfukoval kouzelník. Odpoledne se konala fotografická soutěž.
V pátek byl zase uspořádán výlet na hrad Bouzov a do města Olomouc.

Shrnutí
Kdyby se mě někdo zeptal, jestli nyní lituji toho, že jsem se zájezdu do Polska zúčastnila, má odpověď by bylo rezolutní NE! Líbilo se mi to, moc, moc, moc! Chełmno, město zamilovaných (nebo jak by řekli Poláci - „zakochaných"), je neuvěřitelně zajímavé a přenádherné. Taky jsem za těch pár dní, které jsem strávila v tomto městě, byla svědkem toho, jak se dva páry zasnoubily! No uznejte, komu se toto poštěstí...?
Měli pro nás vymyšlený opravdu pestrý program, dověděla jsem se plno nových věcí a poznala nové lidi. Což mě přivádí k poslednímu bodu...

Poslední slova - poděkování
Neodpustila bych si, kdybych tuhle poslední část nenapsala. Tak tedy, komu všemu bych měla poděkovat? Rozhodně děkuji škole a našemu městu, že jsem do této naší „superdelegace" byla vybrána. Děkuji paní učitelce Hanušové a panu učiteli Musilovi, že nás tam tak ochotně hlídali (Taky vám připadá, že jsme byli až podezřele hodní?). Můj vděk patří také těm, kteří nás do Polska pozvali a pěkně se o nás starali.
Děkuji svým kamarádům za to, že jsme si to tam společně dokázali tak užít. Myslím, že kdybych vás tam neměla, ani zdaleka by se mi to tak nelíbilo.
A úplně nakonec jsem si nechala své nové kamarády, které jsem si v Polsku našla. Nevím, možná je to jenom tím, že jsem nikdy žádné jiné pobyty nezažila, ale... když jsem tam jela, neměla jsem nejmenší tušení, že bych mohla narazit na tak úžasné človíčky, ale to přesně se stalo! Vždyť vy jste úplně senzační! Povídali jste si s námi, prováděli jste nás městem a společně s námi se smáli našim odlišným jazykům... Naprosto nás uchvátilo, jak jsou kluci od vás galantní. Víte, jaký je rozdílem mezi Čechem a Polákem? Když stojíte u dveří, kluk z Polska vás jako správný gentleman pustí první, zato kluk z Česka vás leda tak strčí. A to neměl být vtip, chlapci, měli byste se nad sebou zamyslet! Ale to jsem odbočila, zpátky k děkování. Ani nedokážu popsat slovy (a to se mi moc často nestává...), jak moc to všechno pro mě znamená, nezapomenu na vás a budete mi velmi chybět... Doufám, že se ještě někdy setkáme. Mám vás moc ráda!

Tereza Halatová


Návštěva Němců 2015

I letos jako každý rok nás navštívili žáci z Kirchlintelnu.

Středa 6.5. - Němci přijeli kolem 7. hodiny večer, poté už se jen ubytovali a šli spát.

Čtvrtek 7.5. - Ve škole jsme se první hodinu seznamovali s novými kamarády. Poté jsme měli dvě hodiny výtvarný workshop, kde jsme si vyzkoušeli, jak se dělají přívěsky a poté jsme zdobili lžičky a navlékali korálky. Následoval program společně s Poláky i Němci, kde jsme představovali naše školy. Společný oběd ve školní jídelně a odpoledne jsme hráli hru (fotografická soutěž). Od 16 hodin byl už volný program. My jsme ho trávili tak, že jsme šli ven a ukázala jsem Fenji Letovice. A společně s ostatními jsme grilovali a povídali si.

Pátek 8.5. - Vydali jsme se na Bouzov, kde nás čekala prohlídka jak v německém, tak v českém jazyce. Dozvěděli jsme se tu spoustu zajímavostí o Habsburcích a poté jeli do Olomouce, podívali se na Orloj a na nádherné olomoucké náměstí. Zavítali jsme také na Šantovku. Domů jsme dojeli v 18 hodin.

Sobota 9.5.- Cyklovýlet!
Vyrazili jsme na kolech do Svitávky, kde jsme si mohli prohlédnout secesní vilu a poobědvali jsme v restauraci Pod Dubem. Pokračovali jsme v jízdě do Boskovic, kde byl rozchod a jelo se zpět. V 17 hodin jsme dorazili unavení do Letovic a zase měli volno v rodinách.

10.5. Volný den
Tento den jsme měli vymyslet program my. Někdo jel nakupovat, někdo jen zůstal doma a někdo zase vyrazil na výlet po památkách. Já jsem se vydala společně s mými kamarády na Laser Game do Brna.

11.5.- Vídeň
V 7 hodin ráno jsme nastoupili do autobusu a po 3 a půl hodinové cestě jsme dorazili do historického centra Vídně, kde nám paní učitelka Kotoulková řekla pár historických zajímavostí. Samozřejmě jsme dostali i rozchod. A poté se vydali k Hundertwasserhausu. A poté Prátr. Všichni jsme byli unavení a byli rádi, že jsme po 20. hodině dorazili domů a mohli se najíst a jít spát.

12.5.- 1.-2. vyučovací hodina byl výtvarný workshop, dokončovali jsme věci ze čtvrtečního dopoledne. Poté následovalo tvoření koláží. A na závěr vyhodnocení fotografické soutěže. Volné odpoledne. Němci si začali balit věci a pomalu jsme se začali loučit.

13.5. Odjezd Němců domů. Sraz 7:15 vlakové nádraží. Vlak měl zpoždění a já byla ráda. Byli to poslední chvíle s Němci. I slzy byly součástí loučení. Loučení je něco, co nikdy není lehké. Němci odjeli se zpožděním asi 20min.

Tento týden byl plný úžasných programů! Myslím, že se nám všem líbil. A třeba já. No upřímně? Těším se na říjen, kdy budu moct již podruhé navštívit Německo. A zase vidět Fenju.
Děkujeme učitelům za krásný program! 

Rozhovory:
Frau Karius
Líbil se vám tento týden. Co se vám líbilo nejvíce?
Týden se mi velmi líbil. Nejvíc? Všechno!
Co se vám líbilo ve Vídni?
Kavárna.
Co jste dělala v neděli?
Byli jsme na letišti v Letovicích a poté jeli do Brna.
Jaký byl pro vás nejlepší den?
Den ve Vídni.

Herr Zimmer
Did you like this week?
Yes, I do because we had nice weather and good trips.

Do you like Olomouc?
Yes is a nice city with nice houses.
Do you want go to czech again?
Yes, next year. See you 
What is your favourite Czech food?
I like 2 meals - utopenec and guláš.
Zpracovala Sára Řehořová, 8.D


VÍDEŇ

V pondělí 11. května jsme měli ráno sraz u školy. Společně s německými žáky jsme odjeli od školy směr Vídeň. Po příjezdu do Vídně jsme vystoupili z autobusu a šli k soše Marie Terezie. U sochy jsou taky dvě muzea - přírodovědné a uměleckohistorické. Muzea jsou stejná a stojí hned naproti sobě. Paní učitelka Kotoulková nám u všech památek něco zajímavého řekla. Od sochy Marie Terezie jsme šli k Hofburgu. Odtud jsme zamířili k vídeňským vykopávkám. Lidé mezi ně hází mince a doufají, že se jim vyplní nějaké přání.

Prošli jsme kolem Augustiánského kostela a došli jsme až k císařské hrobce. V císařské hrobce jsou uložena těla Habsburků. Najdeme ji na Neuer Markt pod kostelem kapucínů. Zamířili jsme ke katedrále svatého Štěpána. Katedrála byla postavena v gotickém slohu a má na střeše okolo 2 tisíc tašek. U katedrály jsme měli rozchod. Po rozchodu jsme zamířili zpátky do autobusu. Dojeli jsme k Hundertwasserhausu. Hundertwasserhaus je bytový dům postavený podle myšlenky rakouského umělce Friendensreicha Hundertwassera.

Když jsme dojeli do Prátru všude jsme viděli mnoho velkých kolotočů. V Prátru jsme si užili spoustu zábavy. Potom jsme se vydali na cestu domů, z Vídně jsme si odvezli spoustu krásných zážitků.
Veronika Čechová 7. C


Poznávací zájezd do Anglie

V termínu od 20. - 27. května jelo asi čtyřicet „vyvolených" studentů 8. a 9. tříd společně s našimi vyučujícími anglického jazyka na poznávací zájezd do Anglie.

středa, 20. května
Hned časně zrána, v 6 hodin, jsme vyjeli. Před námi byla náročná cesta trvající kolem 24 hodin. Zní to docela drsně, ale nebyla to až taková hrůza. Naštěstí všechno šlo víceméně podle plánu, sice jsme ze začátku měli maličké zpoždění, to se nám však podařilo brzy dohnat a na trajekt jsme přijeli dokonce dřív. V Německu nám policajti kontrolovali pasy a ve Francii, než jsme se mohli dostat do Velké Británie, jsme se museli podrobit údajně velice přísným celníkům, kteří ve skutečnosti zas tak přísní nebyli. Vyhnuli jsme se tedy všem konfliktům a v pořádku se dostali do té námi tolik obdivované země.

čtvrtek, 21. května
Tento den byl poměrně vyčerpávající, poněvadž jsme byli po celodenním cestování unavení. Zakotvili jsme ve městě Portsmouth, kde nás čekala prohlídka tří lodí - ztroskotané Mary Rose, kterou nechal postavit Jindřich VIII., válečné lodi Warrior a také lodi admirála Nelsona s vystihujícím jménem Victory. Také jsme si mohli vyzkoušet výcvik mariňáků a užít si výletní plavbu lodí. Ubytováni jsme byli na jedné farmě, kde to vypadalo moc pěkně.

pátek, 22. května
Dnes nás autobus zavezl do Salisbury, kde jsme si prohlídli nádhernou katedrálu. Jedna z nejkrásnějších budov, které jsem kdy viděla!! A byla tak velká... prostě naprosto impozantní stavba. Navíc je v ní uchován jeden z originálů dosti důležité listiny o právech, která se nazývá Magna Charta.
Dále jsme se stavili podívat se na magickou stavbu z kamenných bloků, o které jste určitě někdy slyšeli, a to je Stonehenge. „Uděláme selfie se Stonehenge?" ... „Nó, tak, ale počkej, aby byly vidět ty šutry!" Už chápu, proč nám na prohlídku dali tolik času.
Pak jsme si zajeli do Exeteru, kde nás oslňovala další katedrála, konkrétně katedrála sv. Petra, a také jsme mohli vidět nejužší uličku v celé Anglii - Parliament Street.
Poté jsme dojeli do města Plymouth, kde jsme se podívali na maják a na vyhlídku (vždycky jsem si přála vidět Atlantský oceán) a čekali jsme, až si pro nás přijedou naše rodiny, u kterých jsme měli být ubytovaní 3 dny. K tomu se ještě samozřejmě vrátím.

sobota, 23. května
Den byl slunečný, a to opravdu hodně, což nám hrálo do karet, pro náš dnešní program zkrátka počasí jako vyšité. Pohybovali jsme se v hrabství Cornwall, kde lidé mají svoji mytologii, tudíž, jak nám vysvětlovala naše paní průvodkyně, věří na některá pohádková stvoření jako jsou například skřítci (samozřejmě existují skřítkové hodní, ale také bohužel i ti zlí, a na ně pozor!).
Nejprve jsme se podívali na ostrov St. Michael‘s Mount a pak nás čekala báječná procházka po pláži, až jsme došli do městečka Penzance, kde nás nabral autobus a jeli jsme k nejkrásnějšímu britskému venkovnímu divadlu Minack Theatre.
Posledním bodem bylo město umělců St. Ives. Rozhodli jsme se rozchod využít tak, že půjdeme na pláž, ovšem jak se dostat zpátky s bosýma nohama zalepenýma od písku, to jsme jaksi nedomysleli. Nakonec jsme se ale (dobrodružnou cestou kamením) úspěšně dostali na místo srazu.
Všechny pláže, na kterých jsme byli, se nám neuvěřitelně líbily, v písku se válela jedna mušlička vedle druhé, a když k tomu ještě připočteme to nádherné počasí, zkrátka do-ko-na-lost!

neděle, 24. května
Tak tentokrát nám počasí zrovna moc nepřálo, pršelo, byla zima a mlhavo. Navštívili jsme hrad Tintagel, kde se podle pověsti narodil král Artuš. Spíše než hrad to vlastně byla spíše zřícenina. Odtamtud je krásný výhled, díky nepříznivému počasí jsme však bohužel viděli jen naprosté bílo. Na krátkou návštěvu jsme si zajeli do rybářské vesničky Boscastle, ale poněvadž déšť byl poněkud nepříjemný, příliš jsme se tam neprocházeli a co nejdříve se vrátili do autobusu, hezky teplého, suchého...
Pak jsme přejeli do oblasti Dartmoor, která je vlastně národní park. Spisovatel Arthur Conan Doyle si sem umístil svého psa Baskervillského („To byla určitě čivava!"). Abychom si užili trošku turistiky, další zastávkou se stává Becky Falls. Připadala jsem si trošku jako kamzík, jak jsme tak lozili po strmých srázech, po kamenech... měla jsem dost práce s tím, abych se cestou nezabila, takže jsem nestíhala žádnou dokumentaci, což je veliká škoda, protože to bylo opravdu úžasné.
Potom jsme se v Postbridge podívali na Clapper Bridge. Sice jsme si ho nejprve spletli s jiným mostem, ale tak nevadí.
Poslední zastávka se nám do paměti zapíše jistě nejvíc. Chtěli jsme si trošku popovídat se stádem divokých, volně žijících poníků. A to nám nikdo jako nemohl říct, že se k nim nemusíme škrábat tím mokrem (moje nové boty se z koupele stále nevzpamatovaly), ale vedla k nim úplně normální cestička?? Mimochodem, možná mi nebudete věřit, ale „poňové" jsou pěkně zákeřní!
Z dálky jsme viděli také věznici Princetown, kde jsou zavření hodně nebezpeční vězni. Docela děsivý pocit...

pondělí, 25. května
Než si povyprávíme o pondělním programu, vrátím se k tomu, jak to probíhalo v rodinách. My jsme měli skupinku po čtyřech a hostili nás přívětiví manželé, kteří měli tři dospělé děti (viděli jsme pouze jednoho syna) a taky dva psy, kamarádské a taky velmi hyperaktivní (že, Bengie?!). Byli úplně senzační, chovali se k nám moc pěkně a jsem moc ráda, že jsem je mohla poznat! Debbie nám při loučení říkala, že jsme byli lovely, takže sympatie byly nejspíš oboustranné.
A nyní už zpátky k programu. Dnes nejdůležitějším úkolem bylo dostat se do večera do Londýna. Cestou jsme se stavili do města Chedar, kde jsme se podívali, jak se sýr vyrábí.
Odpoledne jsme navštívili městečko Bath. Kromě římských lázní tu většinu z nás zaujal Primark, takže jakmile se ozvalo: „Rozchod!", celá skupinka zamířila stejným směrem. Kam asi? ...
Ubytování na kraji Londýna se nám líbilo moc! Sice s námi karty, klíče od našich pokojů, moc nekamarádily, ale nakonec jsme to společně zvládli.

úterý, 26. května
A co nás čekalo v úterý? No jasně, konečně Londýn!! Musím říct, že vypadal úplně odlišně než jakékoli město, které jsem kdy viděla. Nevím proč, prostě byl jiný... ale tak neuvěřitelně nádherný! A většina z toho, co jsem znala z obrázků, vypadala ve skutečnosti ještě krásněji!
Samozřejmě jsme spatřili takové ty typické památky. Tower of London, Houses of Parliament, Tower Bridge, Big Ben, London Eye, Westminsterské opatství, procházeli jsme svatojakubským parkem a krmili veverky, podívali jsme se, jestli je královna doma (nebyla... nejspíš před námi raději utekla), koukali jsme se na „bobíky"... no bylo toho spoustu!
Odpoledne jsme se metrem přesunuli na Greenwich, kde jsme se u nultého poledníku s Londýnem rozloučili a pak hurá na trajekt.


středa, 27. května
Cesta proběhla bez nějakých velkých potíží, všichni jsme přežili a do Letovic se vrátili přibližně o půl šesté odpoledne.

Myslím, že Anglie je země, do které se stojí za to podívat, vlastně doufám, že tohle není moje poslední návštěva. Na spoustu z toho, co jsem viděla, určitě nikdy nezapomenu. Kromě „drobných" problémů s paní průvodkyní jsme si myslím všeho na 100% užívali. Na to, že Velká Británie je známa tím, jak tam věčně prší, my jsme měli počasí naprosto fantastické! Děkuji vyučujícím, že s námi byli ochotni na tento zájezd jet, a děkuji Hildebrandovým, že se o nás tak nádherně starali. A především děkuji svým kamarádům... protože bez Vás by to nebylo ono!

T. Halatová, IX. B


Připomínka, varování

tak můžeme vysvětlit význam slova M E M E N T O .
Varuji tě, měj se na pozoru, to by si měli uvědomit všichni žáci, kteří 24. dubna v jídelně naší školy zhlédli divadlo jednoho herce, který nám představil dva hrdiny románu Memento Radka Johna.

Michal Otava, student gymnázia, má starostlivou matku, která je na něho až příliš upnutá, a přísného otce, bývalého pilota, jenž je na Michala nesmírně tvrdý, protože si přeje, aby z jeho syna bylo něco pořádného. A právě otcovy nároky způsobí synovu revoltu. Hledá rozptýlení v partě, ale má obrovskou smůlu. Dostane se k drogám. Zde se seznámí s Evou, narkomankou z neúplné rodiny, do které se zamiluje.
Autor románu Radek John (1954 Praha) je český publicista, moderátor, spisovatel, scenárista a politik. Vystudoval scenáristiku a dramaturgii hraných filmů pracoval jako redaktor časopisu Mladý svět, do kterého přispíval reportážemi o narkomanech, vekslácích a prostitutkách.
--------------------------------------------------------------------
Memento
Hlavní postavou románu je drogově závislý mladý muž Michal Otava. Příběh pojednává o všech stádiích závislosti a velmi sugestivně popisuje, jak se z normálního šestnáctiletého chlapce stane zbídačená troska. Román jsem sice nečetl, ale i toto představení bohatě stačilo, abychom byli odrazeni od drog.
Ivan Škranc, IX. A
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------Droga
Droga je přírodní nebo chemická látka, která mění duševní i tělesný stav člověka. Označuje velice široký okruh psychotropních látek. Pojmenování pochází z holandského slova droog, které v doslovném překladu znamená žízeň. Tento název se také používá v léčitelství k označení léčivých částí rostlin.
Drogy se od sebe liší vzhledem, účinky, průběhem závislosti, ale dokonce i mírou rizika pro uživatele.
Drogová závislost označuje stav, při kterém člověk musí opakovaně brát drogy. Závislost na drogách může být psychická i fyzická. Při psychické závislosti přestává mít člověk pod svou kontrolou chuť na drogy a nedokáže si je odepřít. Při fyzické závislosti se organismus droze přizpůsobí a potřebuje ji. Když se přísun drogy přeruší, projeví se to abstinenčními příznaky. V tomto stavu je těžké přestat drogy brát.
Kristýna Divišová, IX. A


Bezprostřední pocity po představení

„Měla jsem z toho husí kůži a takový nevysvětlitelný pocit." (Vendula)

„Bezmoc, strach, smutek." (Julie)

„Dost mně to vadilo, mám panickou hrůzu z jehly, tak mně detailní popis vadil." (Gábina)

„Hrozný pocit z aplikace drog nitrožilně." (Adéla)

„Strach a lítost. Běhal mně mráz po zádech. K drogám se nechci ani přiblížit." (Tomáš)

„Sugestivní projev vypravěče." (Darja)

„Zděšení z toho, za jak krátkou dobu si lze zkazit celý svůj život." (Filip)
„Prázdnota, strach, smutek." (Linda)

„Běhal mi mráz po zádech. Na konci prázdno." (Katka)

„Vadilo mi podrobné popisování - rozpíchané ruce a nohy, ztvrdlá kůže, vředy apod." (Tereza)

„Nezodpovědnost dealerů drog." (Milda)

„Ani nevím, cítila jsem jakýsi klid uvnitř sebe." (Natka)

„Vadilo mně vystoupení jen jednoho herce. V některých částech jsem se ztrácela." (Katka)

„Bylo mně špatně." (Mikuláš)

„Strach o své kamarády, obava, abych nenarazil na partu, která mě vtáhne do takového svinstva." (Roman)

„Bylo to zarážející, až bych skoro řekl paralyzující, což ještě umocnilo ticho po představení." (Ivan)


Memento
Na začátku se setkáváme s těžce drogově závislým Michalem, který je odvezen do nemocnice kvůli hlubokému zánětu žil. Má velmi přísného otce, který je v domácnosti chvílemi i zlý. Michal, student gymnázia, se zamiloval do své spolužačky Evy. Michal má kamaráda Honzu, který ho vezme do party „drogově závislých".
Michalovi rodiče si se synem nevědí rady a Michal je krátce nato vyloučen ze školy. Poté byl povolán k odchodu na vojnu. Rok na vojně překonal drogovou závislost, ale další rok se vyskytla příležitost ukrást lahvičku s morfiem. Po návratu z vojny nastanou zase problémy. Rodiče odjeli na dovolenou a Michal zůstává sám doma, snaží se žít se svojí přítelkyní Evou.. .
Michal se snaží partě vyhýbat Honza, který ho přesvědčí, aby spolu začali vyrábět pervitin.. Eva s Michalem čekají dítě. Eva na následky drog ale potratí. Michal ještě hodněkrát končí v psychiatrické léčebně. Eva spáchala sebevraždu, ale Michal tomu stále nemůže uvěřit.

Příběh končí bezvědomím Michala v nemocnici.
Sára Řehořová 8. D


Memento
Páteční přednáška o knížce Memento od autora Radka Johna nás přinutila přemýšlet o životě a smyslu života narkomanů. Knížka totiž popisuje příběh asi šestnáctiletého chlapce, který propadne drogové závislosti. Tohle dílo nás má varovat, abychom se vyvarovali tohoto stylu života. Memento znamená v latině výstraha nebo varování. Není k uvěření, jak jednoduché je se dostat ze slušného normálně žijícího člověka až na trosku závislou na pervitinu nebo na heroinu. Všechno to většinou začíná nevině...a to cigaretami, pak marihuanou dále prášky a potom vpichováním tvrdých drogy a najednou jste v tom a nejde přestat. Já věřím, že spousta narkomanů by se chtělo jít léčit, jenže to nejde. Nemůžou bez dávky vydržet třeba ani jeden den natož několik měsíců v léčebně. Když už si totiž delší dobu nedá tak začne mít např. obrovské křeče nebo nemůže vůbec spát. I přes to mají někteří pevnou vůli a mají tu odvahu na léčení jít a přemoci chuť a nutnost k dávce. Ale i když na léčení jdou a dokončí ho, je tu riziko že začnou brát drogy znovu a tentokrát je to třeba i zabije. My jakožto mladší generace se musíme tomuhle co nejvíce vyhýbat a dávat si pozor protože když to jen jednou zkusíme, může to nás stát život.
Simona Různarová VIII.D
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Divadla

V jednom týdnu nás čekala dokonce hned dvě divadla. Jsou to skvělé příklady pro srovnání, poněvadž každé bylo naprosto, ale naprosto jiné.
První, které jsme zhlédli v úterý 14. dubna, bylo o životě a díle Williama Shakespeara. Živě jsem před sebou viděla představení z loňského roku (V+W, Osvobozené divadlo) a taky jsem si dobře vzpomínala na to, jak mi div nepraskly žebra (nevím, jestli je to opravdu možné, nejsem žádný odborník, ale v tu chvíli jsem to tak opravdu cítila), jak jsem se neustále smála. Musím uznat, že před dvěma sympatickými herci smekám, protože... no protože si to zkrátka vážně zaslouží. Talent v nich člověk nezapře. Musím ovšem podotknout, že jejich smysl pro humor byl opravdu tvrdý, poněvadž terčem posměchu nebyl nikdo jiný než my, jejich ubozí diváci. Ale vzhledem k tomu, že já jsem se jejich obětním beránkem nestala (stačil jeden jediný pohled na to děvče, svůj zrak upírající zatvrzele do země, a hned bylo jasno - „Tahle ne, ne, nemám to srdce si z této jistě tuze citlivé dívky utahovat!" ...), nemám nejmenší důvod si stěžovat, a byla bych pěkný pokrytec, kdybych zde teď tvrdila, že jsem se celou dobu netlemila jak naprostý neinteligentní pitomeček. Snažili se to vzít letem světem a předvést nám ukázky z her ze všech žánrů nebo jak to mám říct, které „Will" psal. Z historických her nám předvedli příběh o Richardovi III. Shakespeare ho zde nepředvedl právě v dobrém světle, poněvadž podle něj si najal vrahy, aby zabili jeho bratra, ovšem měli bychom to brát s rezervou, kdoví, jestli to byla pravda, možná se mu to jen hodilo, tak si maličko přepsal historii (kdo z nás to někdy v dějepise neudělal, viďte...?). Jako komedii si vybrali Marná lásky snaha. Žádný muž se nesměl setkávat se ženou, nesměli spolu nic mít, aby měly ženy čas ke studiu. Přesto jsme tam měli ne jednoho, ale hned dva muže, kteří zapláli láskou k naší Julince... bohužel měli ve zvyku utnout to v tom nejlepším, takže jsme se nedozvěděli, jak to vlastně dopadlo. Stručně nám předvedli Willovy sonety (taky se nám snažili vysvětlit, co to vlastně „sonet" je, ovšem neúspěšně), pokoušeli se Julinku okouzlit; no nevím, jak moc se jim to podařilo, můžeme doufat, že u příští oběti se jim to podaří. A poslední - nečekaně - tragédie Romeo a Julie. Na to jsem se samozřejmě těšila nejvíc. Julie v podání jednoho herce (podotýkám muže) působila opravdu tuze nepřitažlivě, z tragédie udělali komedii, takže jejich záměr se jim zdařil. Divadlo splnilo všechna moje očekávání, moc se mi to líbilo.
Herci tedy nasadili laťku tuze vysoko, tudíž se jim těžko dalo vyrovnat. Ovšem myslím, že divadlu číslo 2 se to podařilo.
Memento... to bylo o něčem úplně jiném. Četla jsem Johnovu knihu, takže jsem zhruba věděla, co mám očekávat ohledně děje, avšak neměla jsem představu, jak bude tento depresivní příběh zpracovaný (obávala jsem se, že tam do sebe budou píchat jehly...). Dost mne udivilo, že představení se spoustou postav sehrál pouze jeden jediný člověk! Měnil hlasy, intonaci proslovu a používal všelijaká gesta... Opět k němu nenacházím žádnou výtku. Ačkoli jsem ji vlastně ani nehledala, já totiž miluji divadelní představení a spíš než mermomocí hledat různé nedostatky, na tyto věci se vůbec nezaměřuji a užívám si to na 200%. A nyní možná něco málo k ději, abyste ti, kteří divadlo nezhlédli, neučili jste se o tom ani jste knížku nečetli, měli představu. Celý příběh nám předvádí život hlavního hrdiny, Michala Otavy. „Na konci je přesně tam, kde byl na začátku." To přesně by se o tom dalo říct, protože přesně takto to bylo. Protože taková je realita - jakmile člověk okusí drogu a zamotá se do sítí, které kolem něj nenápadně spřádá, už se z nich nikdy nevymotá (pro představu: Naivní moucha uvězněná v pavučině, snaží se uniknout, proti mocnému pavoukovi je však naprosto bezbranná. Nakonec co záleží na tom, že nám mouchy lezou na nervy, stejně bychom jim přáli, aby se ze spáru krutého pavouka nakonec osvobodily.). Pro ty, kteří to nevědí - Memento je totiž o drogách. Mladí narkomani postupně procházejí všemi stadii závislosti, dokud... no, co asi? Je to drsné. Ano, Radek John se s tím rozhodně nepáral a napsal knihu velmi detailně, ale uvědomme si, že si nic nepřikrašloval a popsal jen skutečnost. Vzhledem k tomu, že mě drogová problematika zajímá, jsem byla moc ráda, že jsem měla možnost jak přečíst si knížku, tak nyní zhlédnout divadelní představení. Domnívám se, že v nás Memento zanechalo přibližně stejné pocity. Byli jsme otřeseni, to ano, zároveň nám to však rozhodně přidalo několik nových vědomostí (sice jen teoretických, ale troufám si prohlásit, že v tomto případě to snad opravdu nevadí) a kulturních zážitků není nikdy dost.
Závěrem tedy ještě jednou zopakuji, že obě dvě divadla se mi velice líbila! Nemohla bych říct, které z nich bylo lepší, poněvadž cílem každého z nich bylo něco jiného. Zkrátka jsem si to jak já, tak (aspoň si myslím) všichni ostatní, užili. Děkujeme škole za to, že divadla pro nás domluvila, učitelům, že se ochotně nechali ochudit o báječné vyučovací hodiny s námi (však my to doženeme...) a hlavně hercům, že pro nás hráli s takovým nasazením a entusiasmem!

T. Halatová, IX. B


Divadlo - William Shakespeare
Dílo Williama Shakespeara v dnešní době asi moc z nás nezaujme. Když vám ho ale někdo podá zábavnou a tak trochu parodickou formou, věřte, že se budete skvěle bavit! My, žáci 7., 8. a 9. ročníku, jsme měli tu možnost zhlédnout představení na téma William Shakespeare v podání divadélka z Hradce Králové. Dva pánové nám postupně představili Shakespeara jako básníka, autora tragédií, komedií i historických her. Z každé kategorie nám zahráli jednu ukázku. Nejdelší se věnovala nejznámější tragédii, kterou je Romeo a Julie. I když v podání herců šlo spíš o komedii, při které jsme se skvěle bavili, děj příběhu si zapamatovali snad všichni. O smích a legraci jsme se tak trochu zasloužili i my diváci, protože několik z nás se stalo obětí vtípků a „urážek" od herců. Jeden náš spolužák si zahrál mnicha, další spolužačka okouzlila jednoho z hrdinů divadelní hry a jiný hoch málem přišel o život. Musím říct, že se mi divadlo velmi líbilo a připadalo mi super, že jsme se mohli zapojit i my. Nebylo to takovéto představení, kdy jen potichu sedíte, a po chvilce vás začne nudit. Naopak nás herci z divadla vtáhli do děje a rozhodně nám o Shakespearovi a jeho díle v paměti utkvělo mnoho nových informací.
Karolína Sičová 8.D



Na představení jsme šli do školní jídelny. Toto představení nám vytvořili 2 muži, kteří k nám do školy přijeli. Vyprávěli nám o Williamu Sheakespearovi a o tom, co zažil a napsal ve svém životě. Řekli nám třeba, že William Shakespeare zemřel velmi brzo a narodil se v Anglii. Toto představení nám velice vtipně předvedli. Zahráli nám z některých jeho děl ukázky. V ukázce z Romea a Julie musel jeden z mužů hrát Julii, a proto musel mít dámské šaty, ve kterých vypadal velmi, velmi komicky. Vzhledem k tomu, že byli jenom dva, tak brali na některé role žáky. Představení se mně a určitě i ostatním velmi líbilo. Matěj Jurka 7. C
Divadlo bylo o Williamu Shakespeareovi a některých jeho dílech. Vyprávěli nám o něm zábavnou formu. Vyprávěli nám o tom, co ve svém životě zažil, složil a kolik děl napsal. Z některých těch děl nám dokonce zahráli některé části vtipnou formou. Jedné žačce tam vyznávali lásku tak, jak se to asi v Shakespearově době dělalo. Třeba v Romeovi a Julii neměli nikoho, kdo by jim zahrál Vavřince, a proto vzali někoho z žáků. Dokonce i učitelé, kteří tam byli s námi, tak se u toho hodně pobavili. Divadlo se mi hodně líbilo a bylo to velmi zábavné. Věřím, že všem, co tam byli s námi i těm, co tam byli po nás, tak se to moc líbilo.

Ivana Stöhrová 7.C


Výukový program přírodovědy „Odkud jsi a jak se tu máš?"
Ve středu 15. 4. 2015 byla naše třída v zámeckém parku na výukovém programu do přírodovědy. Prožili jsme tu celé dopoledne. Zpočátku jsme si říkali, co od programu očekáváme. Já jsem očekávala, že se naučíme něco o stromech a pak budeme něco hrát. V parku nás přivítala milá paní, která nás odvedla do středu parku, kde na nás čekala ještě její kolegyně. Byly tu nachystané stolečky a my si tu mohli odložit věci. Nejprve jsme si měli zakrýt oči a mezitím se před námi rozprostřela modrá plachta. Na tu plachtu jsme měli umístit barevné papíry, což byly světadíly a modrá plachta byla moře. Tento úkol jsme měli dělat mlčky a radit si pouze posunky. Dalo nám to dost zabrat. Poté jsme byli rozděleni do dvou skupin.
Naše polovina byla s paní Hankou. Utvořili jsme dvojice, jeden si zavázal oči a ten druhý ho dovedl k nějakému stromu.
Pak se vrátil zpět na stanoviště a ten dotyčný měl poznat svůj strom. Tam jsme se dozvěděli, že se dají stromy poznat podle chladnosti kořenů nebo podle výběžků na kůře. Potom jsme si trochu zaběhali. Paní Hanka odnesla jeden stůl asi 20 m a my jsme k němu běželi pro papírky s obrázky a pak jsme skládali dvojice obrázky s popisem. Pak jsme měli svačinu uprostřed jarního parku.
Po svačině jsme se vyměnili s druhou skupinou. Měli jsme tu druhou paní a úkoly, které tvořila 2. skupina. Dostali jsme červené složky, papír s šifrovací tabulkou a tužku. Chodili jsme po parku a měli si najít označený strom, kde byla obálka s šifrovaným názvem stromu. Po tomto úkolu jsme si o stromech povídali. Na závěr jsme byli rozděleni do tří skupin, dostali jsme buzolu a plnili jiné úkoly v parku. Najednou jsme uviděli na zemi ležet ježka. Všichni jsme se k němu přihrnuli. Vypadal ospale nebo spíše vyděšeně. Paní učitelka nás od něj odehnala, abychom ho nechali v klidu. Tak skončilo naše dopoledne. Všem se to moc líbilo. Dozvěděli jsme se něco nového o letovickém parku, o stromech, které tu rostou. Moc se nám to líbilo.
Natálie Rosičová, 5.C
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Úřad práce
Na jaké střední školy si podat přihlášku? Jaké povolání si zvolit? I když jsme teprve v 8. třídě, už o těchto otázkách začínáme přemýšlet. Spoustu nových informací a rad ohledně budoucího studia a volbě povolání jsme se dozvěděli dne 21.4.2015 na Úřadu práce v Blansku. Tento den jsme se do Blanska vypravily 2 třídy, 8.A a 8.D. 8.A však měla program o hodinu dříve než my z 8.D.
Do Blanska jsme přijeli vlakem v 9:30 hodin a v 10 hodin nám začínal program. Celou hodinu a půl strávenou na Úřadu práce s námi pobývala jedna paní, která tam pracuje. Začínali jsme prezentací. Dozvěděli jsme se, k čemu slouží úřad práce, kdo ho navštěvuje, kolik lidí je v ČR nezaměstnaných atd. Jedno z hlavních témat bylo ,,učební obory". V dnešní době se totiž chodí jen málo lidí vyučit, například zedníkem, truhlářem, elektrikářem apod. Tyhle profese ale pořád potřebujeme. V našem blanenském okresu je spousta volných míst ve strojírenství, ale nejsou lidé, kteří by tento obor vystudovali a mohli by tam pracovat. Že řemeslníky potřebujeme, jsme si ukázali i na dalším příkladu. Každý z nás dostal papírek, na který měl napsat jedno povolání, které je potřeba při stavbě domu. A že jich bylo! Na konci jsme ještě dostali čas prohlédnout si složky se školami v Jihomoravském kraji a také složky s různými povoláními, kde bylo napsáno, jaký člověk musí být, aby mohl tohle povolání vykonávat, co je náplní téhle práce atd. Poté jsme obdrželi lísteček s informacemi ohledně volby povolání. Také jsme dostali tip na tzv. Profitest, který si můžete zkusit na odkaze: www.infoabsolvent.cz/Profitest. Test samozřejmě není 100%, ale zjistíte, na jaké školy byste se hodili a jaké máte vlastnosti. Musím uznat, že v tom, jaká jsem, co mi jde a nejde, se docela trefili, takže určitě doporučuji si test zkusit! 
Karolína Sičová 8. D


                                                                                                              
Exkurze do Brna
Dne 31. března třída 6. A vyrazila na vlakové nádraží místo do školy. Jela totiž na super exkurzi do Brna. Neuběhla ani hodina a už jsme dorazili do krásného města Brna. Nejprve jsme se s deštníky nad hlavami kvůli špatnému počasí doplahočili do galerie plné starých a zajímavých exponátů. Odložili jsme si věci a mohli jsme začít s prohlídkou, kterou nás provázela milá paní průvodkyně. Byly tam různé sochy, obrazy a vitráže. Vždy nám k tomu paní průvodkyně něco řekla, vysvětlila a zodpověděla otázky. Nakonec jsme se zastavili u velmi zajímavého obrazu Medúzy. Dozvěděli jsme se, že ji zabil Perseus a byla nesmírně krásná, ale urazila bohy a ti ji proměnili v ohavnou Medúzu s hady místo vlasů. Paní průvodkyně nám dala těžký úkol: měli jsme domalovat obraz na papíře. Byl to právě obraz useknuté hlavy Medúzy. Nedopadlo to moc dobře. Tak jsme šli radši dál podívat se na plastikovou skládačku Ježíše. Dále jsme viděli největší obraz z galerie, který zabíral celou zeď. Po prohlídce jsme si dali malou přestávku na jídlo a pití. Poté jsme šli opět do deštivého počasí. I přesto jsme se pozastavili u kostela sv. Jakuba, kde byl malý mužíček vystrkující zadek na Petrov. Také jsme si šli prohlédnout draka na Staré radnici a vyprávěli jsme naší paní učitelce brněnské pověsti, které jsme si dříve ve škole četli. Další naše zastávka byly nákupní galerie Vaňkovka. Paní učitelky nám daly rozchod asi hodinku, abychom si mohli koupit něco pěkného. Okamžitě, co nás paní učitelka pustila, všichni se rozutekli do všech stran. Ale jak jsme nakupovali, tak jsem samozřejmě zahlédli naše spolužáky, ale i paní učitelky kupující si suvenýry. Po skončení nakupovacího limitu jsme se sešli na daném místě a šli jsme na vlak. Ve vlaku byla velká legrace, protože jsme si vzájemně ukazovali, co jsme si koupili. Tak skončil náš první a skvělý výlet, na který jsme jeli společně.
Zuzana Ščudlová 6. A
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Exkurze do jaderné elektrárny Dukovany a vodní nádrž Dalešice

V pondělí dne 20. dubna nás paní učitelka Lebišová a pan učitel Procházka vzali podívat se do jaderné elektrárny a potom také do vodní nádrže. Navzdory menším nedorozuměním (např. závora padající na střechu autobusu... Jede ten vlak nebo ne? Jo ahá, kolega říká, že se jim ta závora jaksi seká...) jsme včas dorazili do Dukovan.
Samozřejmě nás nevzali přímo do „centra dění", poněvadž, jak nám vysvětlili, tam je vstup povolen pouze lidem, kteří prošli různými psychotesty. Ale připravili si pro nás příjemný, stejně zajímavý program, takže mně osobně to vlastně ani nevadilo. Nejprve nám promítli dva filmy. Ten první se nám snažil objasnit systém a význam jaderné elektrárny. Druhý byl maličko depresivní, jmenoval se Blackout. Nutil nás zamyslet se nad tím, co bychom dělali, kdyby na celém světě vypadl elektrický proud. Já osobně jsem došla k názoru, že bychom byli totálně nahraní!! Ano, jedna věc je takové ty naše dennodenní „zábavy" - mobily, počítače aj. Ale pak jsou tu i důležitější využití proudu. V nemocnicích jsou někteří lidé udržováni naživu jen díky různým zázračným přístrojům... co by se asi stalo, kdyby najednou nefungovaly? Nechce se mi o tom ani uvažovat!
Poté jsme se rozdělili na dvě skupiny a prošli jsme tzv. „barevnou uličkou". Na každém stanovišti byly promítány různé informace, které by nás mohly zajímat. Například popis elektrárny, přesné vysvětlení, jak se vytváří proud, štěpnost a těžba uranu (u nás v České republice totiž vyrábíme proud spalováním uranu, je to asi ekologicky nejvýhodnější). Vysvětlovali nám to dva herci, mezi nimiž byl i náš oblíbenec ze seriálu Gympl David Gránský; měli to vytvořené pěkně, legračně.
Kromě Dukovan máme ještě jednu jadernou elektrárnu - Temelín. Jestli mi paměť slouží alespoň trošku dobře, myslím, že nejvíc jaderných elektráren v Evropě má Francie. A ráda bych podotkla ještě jednu takovou věc, která mě zaujala nejvíc. Nevím totiž jak vy, ale já jsem si pod pojmem „jaderná elektrárna" vždycky vybavila vysoké komíny, z kterých vycházejí ty odporné látky znečišťující ovzduší. Mýlila jsem se, pokud jsem to pochopila správně, tyto „komíny" se ve skutečnosti nazývají chladicí věže a to, co z nich vychází, není žádný smog nebo tak něco, nýbrž pára a přebytečné látky (jen aby...).
Na závěr nám pustili ještě jeden kratičký film, který byl doopravdy tuze vtipný a vzhledem k mé infantilní povaze se mi líbil. Tak jsme se dívali na to, jak ‚Pan Cvlček pšišel na to, že nejlepší je využít elektlický mix...‘. Docela jsme se divili, kde pan Cvrček, důchodce, splašil peníze na to, aby si postavil vodní, větrnou, sluneční, jadernou a bůhvíjakou další elektrárnu a ještě si mohl dovolit pozvat na svoji party všechny lidi světa, ale jak všichni víme, v pohádkách je možné všechno...
Cestou jsme se stavili do Dalešic. Po „neuvěřitelně přívětivém" přivítání jsme zhlédli další film, který nám pravděpodobně vysvětloval význam vodních elektráren. Poté nás naše dvě paní průvodkyně zavedly do elektrárny. Akorát jsme si na hlavu museli dát helmu, takže jsme vypadali jako Bořci stavitelé. Bylo přísně zakázáno si je sundávat, nejspíš pro případ, kdyby se pod námi náhle propadl strop nebo já nevím, můj názor je takový, že kdyby se něco stalo, ty helmy by nás stejně nezachránily, ale tak, prevence musí být...
Rozhodně to byl velmi zajímavý a poučný zážitek. Netvrdím, že jsem si zapamatovala všechno, co nám bylo řečeno, přinejmenším však nebudu nazývat chladicí věže komíny. Dukovany byly krásně zmodernizované a ti lidé, s kterými jsme tam mluvili, byli velmi sympatičtí. Takže jsem si exkurzi užila a nelituji toho, že jsem nezůstala sedět ve škole. Takže jako obvykle, děkuji, že nám to všechno bylo umožněno.

T. Halatová, IX. B
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------


EXKURZE BRNO 21.4.2015

Dne 21.4.2015 se pro třídu 6.B konala exkurze do města Brna. Po příjezdu následovala návštěva kasemat na hradě Špilberku ležícím na stejnojmenném kopci - prohlídka i s průvodcem. Pak jsme se šli podívat na zkřivenou věžičku, kolo a draka na brněnské radnici, na sošku pověstné Johanky - tedy kamenné panny na Orlí a na studnu, do které podle pověsti skočila, a potom na neslušného mužíčka u Jakuba. Poté následovala prohlídka Kapucínské hrobky. A co nakonec? Rozchod v brněnské Vaňkovce a odjezd zpět do Letovic. Mně osobně se nejvíce líbila prohlídka kasemat na Špilberku.

Karolína Podivínská 6.B


Naše literárně - historická exkurze
Prostějov

Obyčejně tímto městem jen projíždíme směrem na Olomouc, nebo ho jen míjíme cestou po dálnici Brno - Olomouc. Tentokrát jsme se toto město rozhodli navštívit a nelitovali jsme.

Muzeum Jiřího Wolkera
Se nachází v budově staré radnice na náměstí T.G. Masaryka (mimochodem se právě opravuje) a na podzim bude rekonstrukce ukončena.
Expozice byla nevelká, ale zajímavá. Výklad paní doktorky Marie Dokoupilové byl zajímavý.

Věděli jste, že ...

 Jiří Wolker měl mladšího bratra, který také v mladém věku (27) let zemřel na plicní tuberkulózu?
 Jeho první láskou byla dívka jménem Marie Horáková?
 V době 1. světové války se zúčastnil skautského tábora v Lipnici nad Sázavou na Českomoravské vysočině a zde napsal své první dílo, dva táborové deníky?
 Na náhrobním kameni je jen část epitafu (první dva verše)?


Nehrabte se mně ve vnitřnostech !

Jiří Wolker si psal deník a jeho maminka deník objevila při úklidu jeho pokoje. Přečetla si zápisky.
Jiří poznal, že někdo odhalil jeho soukromí a vložil do zásuvky stolu místo deníku lísteček s tímto zněním.
Co jsme viděli ve vitrínách?
Třeba
 překlady jeho básnických sbírek do různých jazyků (maďarštiny, angličtiny, francouzštiny, jihoslovanských jazyků a dalších)
 skautské potřeby (nůž, řemen, ...)
 léky, které v době nemoci užíval
 dopisy přátelům
 kresbičky z dětství

Místnost byla vybavena jeho nábytkem (skříň, psací stůl, židle, klavír), na podstavci stála jeho busta a zdi zdobily obrazy, např. portrét básníka od Maxe Švabinského.

Paní průvodkyně nás ještě seznámila s blízkým přítelem Jiřího Wolkera Edvardem Valentou, českým novinářem (přispíval do Lidových novin) a autorem cestopisných próz a románů.
Oba prostějovští rodáci jsou pohřbeni na zdejším hřbitově a odpočívají v hrobech vedle sebe.

Na závěr přednášky jsme vypracovali pracovní listy, abychom si uvědomili, co jsme si všechno z výkladu zapamatovali.

Procházka městem

Byla krátká, ale bylo to fajn! Pan ředitel muzea nás seznámil s historií města a ukázal nám zajímavosti.

 Ve městě je spousta náměstí, např. největší. T.G. Masaryka, dále Žižkovo náměstí, Pernštejnské náměstí. Jednotlivá náměstí jsou propojena jen krátkými uličkami.
 Viděli jsme hodně domů s domovními znameními dům U Bílé růže, U Černého psa, U Tří kohoutů, U Modré hvězdy, U Tří zajíců, U Svatého Rocha, U Anděla a další).
 Prostějovský zámek je vestavěn mezi městské hradby, které jsou na některých místech ještě dochovány.
 Dověděli jsme se, že dříve býval skoro v každém domě pivovar nebo lihovar.

Navštívili jsme novou radnici, kterou si postavili čeští obyvatelé Prostějova. Tato radnice se opravuje a na věži se nachází orloj podobně jako v Olomouci, Praze, Litomyšli.
Vstupní hala je zdobena umělým kamenem a umělým mramorem. Ovšem při opravě poškozených míst nastává velký problém, protože jen málokterý restaurátor dovede umělý kámen opravit.

Stáli jsme v tzv. mázhausu a dívali se na krásnou pozdně gotickou klenbu z doby vlády Jagellonců. Mázhaus je vstupní prostor do měšťanského domu, kde se nacházely krámky.

Město Prostějov v 17. století zachvátil obrovský požár, který zničil velkou část města. Měšťané, když opravovali domy, tak neměli dostatek peněz a stavěli „falešné" druhé patro. Je možné vidět jen zazděná okna, ale za nimi není žádný pokoj, jen prázdný prostor. Říká se tomu atika. Takových domů jsme našli na prostějovských náměstích několik.

Návštěva zámku v Náměšti na Hané

 Klasicistní zámek má čtvercový půdorys a obklopuje ho kruhový park.
 Zámek nechal postavit Ferdinand Bonaventura, hrabě z Harrach.
 K zámku vedou čtyři lipové aleje, ale jen tři brány.
 Interiér byl zdoben rokokovými motivy.
 Prohlédli jsme si sbírku japonských váz a obdivovali empírový nábytek se zvířecími motivy.
 Dověděli jsme se, že některé porcelánové vázy z tohoto zámku byly zapůjčeny na natáčení filmu Miloše Formana Amadeus.
 Okouzlil nás pohled na bohatě zdobený lustr z míšeňského porcelánu. Květy na něm byly jako živé.
 Součástí sbírek zámku bylo muzeum kočárů. Z důvodu rozsáhlé rekonstrukce jsou zde k vidění pouze dva. Jeden cestovní a druhý zlacený, který sloužil olomouckým arcibiskupům při slavnostních příležitostech a byl na podzim loňského roku zapůjčen na Pražský hrad na výstavu kočárů.

Zážitků na jeden den bylo víc než dost a unaveni dusným počasím jsme se rádi vraceli domů. (žáci VIII. D)


EXKURZE DO PRAHY

Ve středu 22. dubna jsme měli se třídou sraz na vlakovém nádraží. Nasedli jsme do vlaku směr Praha. Během cesty trvající 3 hodiny jsme si povídali, proto nám cesta rychle uběhla. Po příjezdu do Prahy jsme se vydali metrem na Pražský hrad. Po prohlídce Hradu jsme pokračovali přes Karlův most na Václavské náměstí , kde jsme měli rozchod. Konečně jsme zamířili do Národní divadla. Dveře nám odemknul starší pán, který nás provázel po celém divadle. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavých věcí, např. divadlo je 26m vysoké, na lustru je 260 žárovek, je vysoký 5,5m , široký 3m a váží 2 tuny. V divadle je 5 opon: 1. železná proti požáru, 2. malovaná Vojtěchem Hynaisem , 3. sametová červená, 4. železná a 5. průhledná na promítání titulků. Všechny ozdoby byly pozlacené, ale protože lidé zlato odlupovali, bylo později nahrazeno nepravým zlatem. V divadle má vlastní lóži prezident, premiér a lékař. Václav Havel byl poslední prezident, který navštívil divadlo.

Divadlo je nejstarší divadlo ČR. Do divadla bylo přivezeno 23 základních kamenů např. z Řípu,..........
Lidé chodili vybírat peníze s kasičkou ve tvaru divadla a napsali na lístek, kdo kolik dal, aby lidé viděli kolik dal soused. Nikdo nechtěl dát málo peněz, každý chtěl dát více než ostatní a díky tomu se vybralo hodně peněz.

Veronika Čechová 7.C



Vida science centrum
Už jste viděli kouřové tornádo nebo třeba srdce zevnitř? Zkusili jste hrát vybíjenou v místnosti, která se otáčí, nebo jezdit na kole na laně? To vše jsme zažili 21.5 v zábavném vědeckém centru v Brně. Součástí exkurze byly různé programy například o hudbě, kde jsme vyzkoušeli hru na netradiční hudební nástroje. Po programu jsme zavítali do Divadla Vědy, kde jsme zhlédli show Mráz a Žár, kterou nám předvedli dva Vidátoři. Show obsahovala pokusy s tekutým dusíkem, suchým ledem a dokonce jsme uvařili čaj v papírovém hrnci. Po show jsme se rozešli po areálu, kde jsme vyzkoušeli exponáty z oblastí chemie, fyziky biologie a geografie. Nejlepší byl podle mě exponát Kremace prvků, neboli plamenné zkoušky, při kterých se barví plamen podle prvku, který je do ohně vložen. I když se ztratil jeden účastník (později byl opět nalezen) a další účastník nemohl najít mobil (ten se taky později našel), byla to skvělá exkurze a všichni se dobře bavili. Lukáš Mistr 9.C


                               
Soutěže

Soutěž „Komenský a my"

Dostala jsem možnost zapojit se do soutěže „Komenský a my". Mým prvním (a myslela jsem, že také jediným) úkolem, který jsem pro to musela udělat, bylo napsat úvahu, respektive zamyšlení, na téma „Jaké podoby může mít štěstí". Uznávám, že je to moc pěkné téma na napsání slohovky, ovšem nebylo tak jednoduché, jak se to zdálo. Jistě, napadalo mě plno věcí na téma „štěstí", ale jaksi to k sobě nešlo dohromady... Nakonec jsem však úvahu dokončila. Došla jsem k závěru, že nejspíš není nějak zvlášť úžasná, ale pociťovala jsem vděčnost za to, že jsem si ji mohla napsat a zamyslet se nad sebou i nad ostatními.
Velkým překvapením pro mě bylo, když mi pak paní učitelka oznámila, že moje slohová práce byla vybrána mezi 20 nejlepších a jsme pozvané na celostátní kolo do Brandýsa nad Orlicí. Tím pádem mne čekala další zkouška - vědomostní test na téma „Život a dílo Jana Amose Komenského". Jenomže tentokrát nešlo jen o to, přijet tam, napsat test a zase odjet. Bylo to v podobě třídenního pobytu s poměrně dost nabitým programem. A protože se domnívám, že to opravdu stálo za to, můžete si poměrně detailně přečíst, co všechno pro nás měli připravené.

Středa, 25. března
„Hopsa, hejsa, do Brandejsa". Odpoledne jsme naskočily na vlak, který nás zavezl do České Třebové, ze které jsme dalším vlakem kolem půl sedmé konečně dojely do Brandýsa. Od šesti hodin měl v českobratrské kapli přednášet Alfred Strejček o Janu Husovi. My jsme na jeho proslov přišly trošku později a shodly jsme se, že to bylo velice zajímavé (úžasně recitoval, měl zvučný hlas a bylo vidět, že je profík), avšak ta necelá půlhodinka bohatě stačila. Potom jsme nastoupily do autobusu, který nás zavezl do penzionu, kde jsme měly přenocovat. V programu bylo uvedeno „odjezd na Hrádek", vůbec nám nebylo jasné, co si můžeme pod tím pojmem představit. K našemu obrovskému údivu jsme jely hodně dlouho, tak jsme zhodnotily, že zaspat by nebylo příliš praktické, poněvadž po svých bychom zpátky do Brandýsa rozhodně netrefily. Autobus nás vyhodil u osamocené budovy stojící opuštěně na kraji lesa, úplně jsem cítila ten čerstvý vzduch (nostalgicky jsem vzpomínala na prázdninové tábory... ale kdepak, tuhle etapu života už mám za sebou). Teď bych zde mohla líčit luxusní, pětihvězdičkový hotel s vířivkou a saunou a bůhvíčím ještě, ale budu se držet reality. Vypadal poněkud omšele, ale ne moc, navíc, já byla tak unavená, že bych skousla nejspíš i noc pod širákem (no, i když... rozhodně preferuji teploučkou, pohodlnou postýlku). Recepční nám rozdělila pokoje a mojí spolubydlící se stala Natálka. Problémy se seznamováním jsme neměly ani jedna z nás, líbily se mi její tyrkysově modré vlasy a obě dvě jsme si pletly snídani s obědem - normální lidé mají možná ráno snídaní, ale my chodíme pěkně prosím na oběd. V našem pokoji mě uvítal vyhřátý radiátor, ze kterého teplo, respektive šílené horko, doslova sálalo. Kromě „menšího" problému se sprchou se žádné problémy nevyskytly, dokonce jsme se zvládly připojit i na wi-finu (znáte dnešní děcka, jakmile jde o něco opravdu důležitého, dokážou být opravdu vynalézavá; nám heslo na wi-fi laskavě sdělili kluci). A tak jsme vlastně s paní učitelkou poznaly žáky a paní učitelku z Vyškova.

Čtvrtek, 26. března
Po příjemné snídani (chápu, že detaily, jako jestli jsem měla chleba se sýrem, čaj či džus, vás příliš nezajímají, tudíž kapitolu „snídaně" přeskočím, ale jen tak mimochodem, když už jsem to zde zmínila, přesně to jsem si totiž dala) jsme byli odvezeni zpět do Brandýsa, kde nás na radnici přijal pan starosta. Poté jsme si mohli prohlédnout Pamětní síň Jana Amose Komenského, která byla na radnici rovněž. Pan ředitel utrousil poznámku, že něco z toho by se nám mohlo hodit v testu.
Jedno z nejznámějších děl Jana Amose Komenského je Labyrint světa a ráj srdce. Ten labyrint v Brandýse opravdu mají, a také památník na místě, kde se údajně Komenský jednu dobu ukrýval (blbost, z nedostatku světla by ho určitě klepla pepka, tma tam byla jako v ranci, a pokud tam dokázal psát, tak to snad musel být Bystrozraký, jinak si to neumím vysvětlit). Labyrint měl stěny ze živého plotu, jenomže ten zrovna teď ještě moc nerozkvetl a nezezelenal (bodejť, když je venku takhle!), proto ještě nebyl otevřený. To byla sice škoda, ale věřím, že kdyby mě do něj pustili, už bych cestu zpátky nenašla, takže je to jen dobře, co byste taky beze mě dělali, že? Potom jsme odjeli do města, ehm, tedy pardon, městysu Kumvald. Taky jsme se stavili kouknout se na bratrskou lípu. Přestože ten den nebylo zrovna nejkrásnější počasí, měli jsme docela štěstí, většinou pršelo, jen když jsme byli schovaní někde v teple.
Po tak náročném dopoledni nás čekal zasloužený oběd ve školní jídelně. Ve 14 hodin to mělo přijít... znalostní test o Komenském. Abych byla upřímná... počínání ostatních soutěžících mě tuze znervózňovalo. Kam jste se jen podívali, všude byly vytažené papíry a knížky a všichni se pořád něco učili a učili. No dobrá, ne úplně všichni, ale valná většina. Začala jsem podléhat takovému tomu protivnému pocitu, kdy si říkáte: ‚Co já tady vlastně dělám? Všichni jsou tu tak děsně chytří...‘, ale víte co? Nakonec to bylo docela vtipný. Všichni kolem mě byli celí nervózní, zatímco já jsem byla naprosto v klidu. Rozhodla jsem se, že když už nebudu nic vědět, prostě jim tam nakreslím obrázky.
Porotci byli velmi příjemní a chovali se k nám kamarádsky, což od nich bylo velmi pěkné. A co se testu týče... byl to výběr z odpovědí, otázek bylo celkem 25. A ano, nebudu tvrdit, že nebyl těžký, ano, rozhodně byl. Ale já jsem s tím zkrátka počítala, nenervovala jsem se z toho, že všechno nevím na 100%, snažila jsem se dát do kupy informace, které jsem věděla, a úvahou a vylučovací metodou jsem test dokončila. Jako poslední, samozřejmě.
Pro rozptýlení nám zazpívaly holčičky z dívčího sboru Svěrákovu Šípkovu Růženku (určitě z nich jednou budou operní pěvkyně) a následovala vernisáž obrázků soutěžících z Kategorie A (1. stupeň). S paní učitelkou jsme stihly i procházku na Hrádek, což byly spíše takové malé zříceninky. Rostly tam úchvatné kytičky!
Po vynikající večeři jsme se odebrali do kostelíku Českobratrské církve evangelické, kde na nás byli připravení cellista Jan Zeman s klavíristkou Alenou Kohoutovou, kteří nás obšťastnili několika krásnými skladbami. Asi to bude znít divně, že se tady nad vším rozplývám, ale... já je všechny tak moc obdivuju, že jsou tak šikovní a talentovaní!
Večer jsme si v penzionu užili báječně, protože (to jsem zde zatím nezmínila, přitom je to ze všeho nejdůležitější) ostatní soutěžící byli naprosto úžasní a... no, jsem moc ráda, že jsem je měla to štěstí potkat.

Pátek, 27. března
Celé dopoledne mělo být vyhlášení, a to v budově rehabilitačního centra. Je to neuvěřitelně krásná stavba (‚No potěš koště!‘ jistě si teď říkáte. ‚Ona se tu rozplývá i nad obyčejným barákem!‘) s nádherně rozkvetlými narciskami a dalšími květinami. A mají tam rybičky!! No, rybičky... piraně, abych byla přesná, většina normálních, zdůrazňuje slovo „normálních", lidí by piraně za „rybičky" asi neoznačila, ale tak co. Zkrátka mě to neuvěřitelně zaujalo a hned jsem si plánovala, že i tady ve škole bychom mohli mít v učebně přírodopisu rybičky, nebo klidně i jiná zvířátka...
Vzhledem k tomu, že, jak jsem již podotkla výše, vyhodnocení mělo trvat celé dopoledne, součástí byl samozřejmě i kulturní program. Přítomno bylo plno slavných lidí, které jsem vůbec neznala, kteří k nám měli nějakou řeč. Taky tam byly dvě Slovenky, to proto, že soutěž „Komenský a my" probíhá i na Slovensku. Co se programu týče, zahrál nám tam kytarový soubor, pak jsme si mohli poslechnout jednu šikovnou malou holčičku, jak hraje na flétnu, a pak jsme tam měli zpěvačku. Myslím, že výkony všech byly hodně na úrovni, no prostě úplní profesionálové, líbilo se mi vše.
Možná je to proto, že je tato soutěž celostátní, každopádně... ten okamžik se jistě zapíše do paměti všech přítomných. Bylo to zkrátka velkolepé; ano, to je přesně to slovo.
Takovou neobvyklostí bylo, že paní tam procházela s mikrofonem a náhodně se ptala nás, kteří jsme tam seděli, na nejrůznější dotazy. A protože nás nikdo nevaroval, že se něco takového děje (to jsou teda kamarádi...), sedly jsme si s paní učitelkou naivně na kraj a tím jsme na sebe upoutaly pozornost paní Štusákové. Té pocty, abych mohla něco říct, se dostalo mně. Otázka zněla, jestli jsem z vyhlášení nervózní a jestli jsem tu poprvé. Jestli jsem tu poprvé, na to byla lehká odpověď. A jestli jsem byla nervózní? Kdybych měla být naprosto, stoprocentně upřímná, musela bych říci: „No, víte, nejsem ani tak nervózní z toho vyhlašování jako z toho, že tu mám mluvit do toho blbýho mikrofonu, všichni se na mě dívají a čekají, co ze sebe vybrebtám...", ale to jsem si nedovolila ani já. Místo toho jsem drmolila něco o tom, že ani ne, že beru to, že zde můžu být, jako poctu a jako výhru, nic jiného ani nechci, brepty, brepty, brept..." Ovšem poté mi bylo řečeno, že jsem to řekla moc hezky, takže super. 
Ke konci se říkaly perličky, které si pan ředitel zapsal. Dovolte, abych vám na závěr mohla citovat jednu, která mě zkrátka dostala (autor neznámý, v každém případě klobouk dolů!): „Největší a nejohavnější lží je, že dárky na Vánoce dává Santa Claus. Dárky totiž nosí jedině Ježíšek!!" (omluvte mě, nepamatuji si to přesně)

Tak touto podle mého názoru naprosto skvělou a tuze upřímnou větu bych chtěla své povídání zakončit. Co se vás týče, vím, že vás k tomu já ani žádní učitelé nemůžou přimět a je to čistě na vás, ale doporučuji vám tuto soutěž alespoň zkusit. Opravdu nemůžu říct, že by se o nás starali špatně, dozvíte se něco nového, dostanete se do jiného prostředí... a informace, které díky soutěži získáte, se mohou hodit k dalšímu studiu. A je to zážitek na celý život. Tímto bych chtěla poděkovat paní učitelce Sičové, že jsem se mohla zúčastnit a že to tam se mnou vydržela, a dále bych chtěla také poděkovat všem, kteří mi poskytli plno zajímavých informací o Janu Amosi Komenskému, člověku, na kterého by měli být všichni Češi právem hrdí.

T. Halatová, IX. B
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Olympiáda z českého jazyka
V pátek dne 10. dubna se v Brně konalo krajské kolo olympiády z českého jazyka. Abych byla konkrétnější, bylo to v Lužánkách. Nikdy předtím jsem tam nebyla, je to středisko pro volnočasové aktivity a připadne mi to tam moc pěkné.
Až se dořešily takové ty klasické věci jako prezenční listiny apod., začalo zahájení. Uváděla to jedna milá paní (dále jen „paní v modré halence", poněvadž mi uniklo, jak že se vlastně jmenuje; ta halenka mě navíc zaujala, byla moc pěkná...) a dále tam byli tři porotci a jedna další porotkyně měla ještě přijet později. Porotci byli dva muži a dvě ženy. Oba dva pánové mi byli hodně sympatičtí, vlastně ani nevím čím, měli příjemné vystupování, chovali se přívětivě, sem tam prohodili nějaký ten vtípek... Nechodili moc dlouho kolem horké kaše a nás čekala první část - mluvnická.
Už předem nám prozradili, že úkoly budou především kreativní, myslím však, že potřebné byly i vědomosti z českého jazyka. Vymyšlené úkoly jsou poněkud netradiční a myslím, že by řadu z vás zajímaly, proto je zde zkusím popsat. Samozřejmě to nebude přesné znění, zas tak dobrého pamatováka vážně nemám.
První úkol: Vymyslet 4 nebo 5, teď si nejsem jistá, přídavných jmen s kořenem „rod" a použít to ve slovním spojení s vhodným podstatným jménem. Nepoužívat příponové odvozeniny. Zkusím si vzpomenout i na řešení, jestli jsem to napsala nesrozumitelně (jakože tak já to mám většinou ve zvyku), tak abyste alespoň trochu pochopili. Rodný (rodné číslo), rodinný (rodinná dovolená), rodový (rodový znak), rodičovský (rodičovský doprovod). Dál mě teď nic nenapadá, můžete zkusit zapojit hlavičky a vymyslet další.
Druhý úkol: Věta „Doktor řekl: ‚Počkejte prosím, sestřička vám tu zprávu za chvíli vytiská.‘" obsahuje nespisovný tvar. A) Napište, jak by byl spisovně a určete u toho slovesa vid, třídu a vzor. B) Určete mluvnické kategorie u slovesa „vytiská". C) Vysvětlete, jak pravděpodobně vznikl nespisovný tvar (a ne, odpověď: „Doktor byl cizinec a neuměl pořádně česky.", ať vám přijde sebelogičtější, nebyla uznána). D) Vymyslete dvě dvojice sloves ze spisovné češtiny, které mají stejný kořen, jsou to vidové dvojice a jsou stejného vidu jako slovesa ze zadání.
Třetí úkol: „Moje kamarádka končí každý večer s čokoládou." Tato věta je mnohoznačná, měly se vypsat a vysvětlit možnosti, které tím autor mohl myslet. Dále jsme se měli zaměřit na spojení každý večer a měli jsme u nich určit pády.
Čtvrtý úkol: Byl tam text, který autorka napsala tak, že vyzněl legračně. Jednou opravou jsme měli text opravit a komičnost vysvětlit. „Protože jsem horší než děcka, musela jsem si jít odskočit do bufetu, kde prodávali chlebíčky na WC." Doplnit se měla čárka za „chlebíčky". Komičnost spočívá v tom, že text vypadá, jako by se ty chlebíčky prodávaly na WC, což tak jistě nebylo. Také jsme měli jistá slova použít tak, aby byla jiným slovním druhem (slovo „celkem") a taky ve větách použít slova, aby měla jiný význam než v textu (slova „akce", „zaregistrovali"). V textu je písmenko „d", které může tvořit více hlásek. Ty jsme měli napsat a připojit příklady z textu. Nejprve jsem si s tím vůbec nevěděla rady, nechápala jsem, co po mně do prkýnka chtějí, pak mi to došlo. Příklad: ď (děti)...
Po kraťounké přestávce nás čekala slohová práce se zadáním: „Nejzajímavější zvíře na světě je...", libovolná forma. Zde jsme mohli popustit uzdu fantazie a napsat úplně cokoli. Většina lidí psala popis, někteří možná vypravování, vyskytla se i jedna úvaha, což mi taky nepřijde jako špatný nápad. Vsadím se, že jsme porotce poučili a popsali jsme jim druhy zvířat, které zajisté ještě nikdy neviděli. Také se tam párkrát vyskytovali sourozenci (to já jsem bráškovi neudělala... vyhodnotila jsem to tak, že když to má být „nejzajímavější" zvíře, udělám lépe, když si vymyslím něco, o čem se dá rozepsat, přišlo mi to rozumnější než pomsta sourozenci, který si to stejně nikdy nepřečte, tím pádem by mi to stejně nemohl náležitě oplatit).
A bylo to. Všechny úkoly jsme měli splněné, teď už zbývalo jen dlouhé, dlouhé čekání. Vyhodnocení totiž mělo být někdy kolem jedné hodiny. Dostalo se nám menšího občerstvení v podobě chlebíčku a pak nám paní v modré halence dala na výběr z několika filmů, které se mohly promítat. Zvítězilo Bylo nás pět, což mi nepřijde špatné, nakonec jsme však daly s paní učitelkou přednost procházce po parku a pak jsme se slunily na lavičce. Sluníčko totiž moc pěkně hřálo a o zábavu se nám postaral náruživý profesor tělocviku s téměř fanatickým nadšením pro běhání na super extra dlouhé tratě a jeho (už méně nadšení) studenti, kteří preferovali volnou chůzi s menšími zkratkami.
Vyhodnocení bylo super v tom, že místo toho, aby to zkrátka odbyli, každý z porotců přečetl úkol a společně jsme si ho rozebrali a řekli jsme si správné výsledky. Přijde mi totiž zbytečné, když už se člověk zúčastní nějaké soutěže a napíše nějaký test, mnohem víc, než kolik má bodů, ho zajímá, v čem konkrétně chyboval. Poté od posledního místa vyhlásili výsledky. Bylo nás tam hodně moc Terez, což mě docela štvalo - vždycky, když řekli křestní jméno, už už jsem myslela, že to budu já... Skončila jsem na krásném 4. místě s postupem do celostátního kola, které bude dokonce na 6 dní! Jsem zvědavá, co od toho čekat, ale jistě to bude zajímavá zkušenost a moc se na to těším.
Po tom neočekávaném úspěchu jsme zamířily směr Vaňkovka, abychom se za to velmi příjemné překvapení (samozřejmě až po fastfoodovském obědě v KFC) jaksepatří odměnily.
Jako vždycky si neodpustím poslední slova na závěr, „děkovací" část. Chtěla bych totiž paní učitelce Sičové opravdu velmi moc poděkovat za všechno, co pro mě dělá!! Jste skutečně vynikající učitelka češtiny (stejně jako výtvarné výchovy), která nám umí všechno suprově vysvětlit. Děkuji za veškerý čas, o který jsem vás připravila, doufám, že všechno to různé připravování a taky samotné cestování pro vás bylo stejně příjemné jako pro mě. 

T. Halatová, IX. B


MATEMATICKÁ OLYMPIÁDA (MO) 2015
Dne 8. 4. 2015 se v Blansku konalo okresní kolo MO - úspěšní řešitelé školního kola sem byli pozváni, aby ukázali, co dovedou. MO 2015 se zúčastnili i žáci a žákyně od nás, z letovické školy. Pro každý ze tří ročníků (6., 7. a 8. ročník) byly připraveny 3 různé matematické úlohy, na jejichž vyřešení jsme měli 2 hodiny čistého času. Za každou úlohu jsme mohli dostat maximálně 6 bodů - tedy 18 bodů celkem. Pokud jsme měli alespoň 9 bodů, byli jsme označeni jako úspěšní řešitelé. Možná se Vám dvě hodiny na tři úlohy zdají moc, ale je to tak akorát. Obrovská výhoda je podle mě to, že Vám dají body i za postup - ve finále se sice spletete, ale splnili jste postup se vším všudy, takže Vám dají třeba 5 bodů.

Karolína Podivínská VI.B, účastnice


Volejbal

V pondělí 18.5. a ve čtvrtek 21.5.2015 se konaly turnaje ve volejbalu.V pondělí jsme sice prohráli s Boskovicemi, ale zato jsme to nandali Jedovnicím! Celkově jsme se ten den i přes naše vyčerpání umístili na krásném 2.místě a z toho jsme měli radost. Ve čtvrtek nás už opustilo štěstí a moc se nám nedařilo. Nakonec jsme tedy skončili na předposledním místě. Nebylo to nejlepší místo, ale aspoň jsme nebyli poslední. Bylo ale super strávit den s přáteli a sportem, který nás baví. volejbalistka Kateřina Provazníková
spolupracovala Zuzana Ščudlová 6. A
Umístění našich na volejbalových turnajích:
starší žáci - 1. místo
starší žákyně - 3. místo
smíšené družstvo mladšího žactva (foto) - 2. místo na okresním a 4. místo na krajském finále.


Dyskohry

Dne 29. 4. se uskutečnili DYSKO hry pro žáky základních škol. (Tyto hry jsou pro děti se specifickými poruchami učení a pro děti jinak znevýhodněné). Hry se poprvé konaly v Letovicích. Děti měly „mapku", podle které chodily na stanoviště okolo naší školy a plnily různé úkoly, ať už vědomostní, nebo fyzické aktivity. Bylo mnoho týmů a všichni se skvěle zapojili. Mezi mladšími žáky zvítězil tým z Letovic .
Sára Řehořová 8. D



Soutěž mladých zdravotníků

Dne 13. května se v Blansku konala, tak jako každý rok, zdravotnická soutěž, a tak, stejně jako poslední dva roky, i tentokrát se mohli těšit z naší přítomnosti. Protože se ten den konal i Pohár rozhlasu, ve vlaku bylo plno. Z Letovic jela na naši soutěž dvě družstva, jedno soutěžní (to jsme byli my) a jedno nesoutěžní (mladší nadšení žáci, kteří si to přijeli vyzkoušet). Moc jsme si nevěřili a pořád ještě „oplakávali" ztrátu našich dvou bývalých spoluzachráňkyň Anežky a Janičky. V prvé řadě jsme se tam přijeli najíst, jejich bagety už na nás čekaly s otevřenou náručí...
Oproti ostatním rokům nás tam bylo méně, zahájení netrvalo dlouho. Samozřejmě všechno měli do minuty přesně naplánované. Tento rok nám přidělili suprovou, komunikativní, přátelskou hostesku a mohli jsme vyrazit zachraňovat, jupí, pacienti čekají!

Naše první situace: Hysterická maminka opakující: „Moje dcera! Něco se jí stalo... Něco si píchla!" Netrvalo nám dlouho a přišli jsme na to, co se nebohé dcerušce přihodila. Měla cukrovku, zapomněla si píchnout inzulín, dlouho nic nejedla, a tak zkolabovala. Naštěstí u sebe maminka měla cukr. Pár věcí nám tam vytknuto bylo, ale dostalo se nám tolik pochval! Například jsme konečně bezvadně natrénovali měření tepu. Rozhodčímu se líbila i komunikace s hysterkou, ačkoli jsem ji odvedla prý zbytečně daleko.

Poté chvíle oddechu. Tak jako každý rok na nás čekali lidé od Besipu, a lidičky, po těch devíti letech, co tento test při různých příležitostech absolvuji, jsem dosáhla jen jedné jediné chybičky!

Dalším stanovištěm byl transport. Ten je pokaždé stejný, z improvizovaného materiálu se musí vytvořit nosítka a zraněného pak je třeba v nich přenést. Vzhledem k tomu, že podle mého názoru je na tomto stanovišti nejdůležitější pocit pacienta, kterým jsem shodou okolností byla já, a vzhledem k tomu, že já jsem s transportováním byla naprosto spokojená, hrdě prohlašuji, že toto stanoviště jsme zvládli parádně.

Konec flákání, čeká nás situace číslo 2: Dětičky si hrály na stromě a spadly. Toto stanoviště bylo pro nás obtížné proto, že tam byl nejvyšší počet pacientů (3), jinak tam však příliš věcí na práci nebylo. Jedna z pacientek (ano, všechny byly holky) byla v bezvědomí, ale dýchala, proto jsme nemohli nic moc dělat. Další z nich měla vnitřní krvácení do břicha, což je sice velmi vážné, ale pokud nejsme kouzelníci, moc pomoct nedokážeme. Poslední pacientka byla křehká blondýnka stěžující si na bolest zad. Ráda by si sedla nebo stoupla, ale když jsme jí vysvětlili, že má možná něco s páteří a proto to není nejlepší nápad, nevadilo jí to. Takže jsme spíše dohlíželi na tepelný komfort a udržovali s nimi konverzaci (to já si povídám moc ráda...). Samozřejmě že si rozhodčí něco našli, ale nakonec prohlásili, že jsme to zvládli nejen dobře, dokonce výborně.

Situace číslo 3: V místnosti došlo k úniku čpavku. Pro ty z vás, kteří ještě nemáte chemii - jedná se o plyn tuze nepříjemného zápachu. Nehrozilo bezprostřední nebezpečí výbuchu či něco takového, v každém případě, používat ho jako parfém bych nedoporučovala. Vtrhli (ale ne, jasně že jsme se tam nenahrnuli všichni najednou, hezky jsme nechali kapitánku, ať to jde prozkoumat a až potom zasáhli ostatní, no přesně tak jsme to udělali...) jsme tam a zaregistrovali dvě postavy na zemi. Byla tam resuscitační panna představující malé dítě, takže všem bylo jasné, co to znamená - resuscitace. Další náš pacient ležel bez jakékoli známky života, obličej celý bílý. Nereagoval, nedýchal, přesunuli jsme se na další resuscitační pannu. Páni, dvě resuscitace na jednom stanovišti, to se nám ještě nestalo! Troufám si tvrdit, že by všechno mohlo být naprosto v pořádku, kdyby se nestala jedna „malinkatá" chybička. Nemohli jsme najít resuscitační roušky. Zkrátka jsme nenašli lékárničku, a proto jsme se tedy rozhodli pouze stlačovat hrudník a nedělat vdechy. Což o to, tak by to bylo správně, jenomže víte... ty roušky tam byly! A my jsme si toho samozřejmě museli všimnout skoro až ke konci. No, to byla panečku patálie. Ale uklidním Vás - „Santa" (rozumějte pan Kučera, alespoň tedy myslím, že se tak jmenuje) na nás byl podle mého mínění najednou hodně mírný. U dospělého nám za nedýchání moc bodů neodečetl, protože to není až tak podstatné, u dítěte to bylo malinko horší... Celkem jsme dostali mínus sto něco bodů. To sice opravdu není zrovna perfektní, jenomže celkem minusových bodů tam bylo asi čtyři sta, takže ve srovnání s tím, kolik bodů jsme mohli ztratit, jsme na tom nebyli až tak špatně.

Jako poslední nás čekala obvazová technika. Každý si měl vylosovat dva papírky. Ztratili jsme pouhé dva body, což je skoro nic. Takže poslední úkol byl za námi a my jsme šli zpátky na Zimní stadion s pocitem, že se nám (kromě stanoviště číslo 3) všechno povedlo docela slušně.

Vyhlášení: Říkala jsem, že jsme se domnívali, že jsme dopadli poměrně dobře, ale rozhodně jsme neměli žádné ambice na umístění. Vlastně jsme došli k názoru, že „Hlavně nemůžeme být první, to bychom museli jet do krajského kola a tam určitě bude spoustu krve!!". Jenomže...
„1. místo - Základní škola Letovice!" ... Tak tohle jsme zkrátka nečekali! My jsme vyhráli, a úplně nejvíc ze všech! Myslím, že naše nadšení snad ani nejde popsat, prostě si představte, jak by Vám bylo, kdybyste v loterii vyhráli milion. Asi takový to byl pocit. Krev nekrev, krajské kolo na nás čeká!
Proto už bůhví pokolikáté děkuji holkám - Julince, která se role kapitánky zhostila naprosto parádně, Lindě a Terezkám. Jsme špičkový tým, ve Vaší společnosti jsou i ty nejhorší tragédie svým způsobem zábava. A všechny z nás posíláme obrovské poděkování naší paní učitelce Jurové, protože si to naprosto zaslouží. Obdivuji ji za to, že to s námi zvládla. Paní učitelko, tak Vám to všechno konečně pořádně vracíme...

T. Halatová, IX. B


Svojsíkův závod
Svojsíkův závod je založen na základě historie skautu. Skládá se z několika částí, a to za prvé postavit stany, uvařit si guláš. V další části je orientační závod, v kterém běhá společně celá skupinka. V druhé půlce dne se plní různé úkoly u bran, ke kterým se běhá jednotlivě např. sněz chobotnici, závody v hbitosti, vědomostní otázky o skautu atd. Poslední den se uklízejí tábořiště, ve kterých jsme byli dva dny. Po dvou hodinách je vyhodnocení vítězů. Naše skupinka Mravenci, která reprezentovala Letovice se umístila na 4. místě a díky tomu postupuje do okresního kola, které se bude konat v Boskovicích začátkem června, držte nám palce. Celý závod končí obědem, po kterém se odjíždí domů. Mně se to líbilo a určitě bych chtěl jet příští rok znovu. Vítek Stehlík 6. A
Čtenářské okénko

No a já
Lou Bertignaková má 13 let, IQ 160 a přeskočila dva ročníky. Ve škole nemá moc kamarádů, jen Lucase, její úplný opak. Lucas už dvakrát propadl. Ani doma to Lou nemá moc jednoduché. Poté, co její matce umřelo miminko, jakoby ztratila smysl života. Když se ale Lou seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, aby s ní udělala rozhovor pro referát, její život se kompletně změní. No a Lou se sbližují a Lou se dozvídá její příběh. Lou se nedokáže smířit s tím, jak No dopadla a přemluví rodiče, aby u nich No mohla na chvíli bydlet, než si najde práci a bydlení. S příchodem No jakoby matka Lou zase oživla. No si našla práci a Lou si společně s No a Lucasem užívá spoustu zábavy. Najednou se zdá všechno skvělé. Ovšem jen do doby, než No začne pít alkohol a přestane chodit do práce. Co se s No, Lou a Lucasem stane potom? To už vám prozrazovat nebudu. Můžete zajít do knihkupectví a knihu od francouzské spisovatelky Delphine de Vigan si přečíst. Kniha dostala několik cen, byla přeložena do 25 jazyků a v roce 2010 byla dokonce i zfilmována.
Karolína Sičová 8.D


My děti ze stanice ZOO
Celý příběh se odehrává v sedmdesátých letech v Německu. Je to příběh podle skutečnosti o holce Christianě, která se stala obětí drogové závislosti. Christiane se jako malá přestěhuje za rodiči do Berlína. Časem se ale rodiče rozvedou a Christiane zůstává s matkou. Matka, na ni nemá čas.Christiane se začne pohybovat mezi drogy.. Začíná u hašiše, pak přechází k práškům a nakonec si začíná píchat heroin. Myslí si, že když bude chtít přestat, udělá to, ale pomalu a jistě se stává závislou. Přes den chodila do školy a odpoledne si spolu se svými přáteli-narkomany vydělávala na stanici ZOO peníze na drogu prostitucí. Christiane umírá spousta kamarádů a umře jí i její nejlepší kamarádka Bety. Christiane se snaží přestat, ale vždycky se k drogám znovu vrátí. Matka ji posílá ke své rodině do západního Německa.

Sára Řehořová 8. D
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Znáte všechna zvířata?

Ligr
Ligr je kříženec mezi samcem lva a samicí tygra, který dosahuje značných rozměrů. Ligr je největší známou kočkovitou šelmou světa. Jeho tělo může být dlouhé přes tři metry s hmotností přes 400 kg.
Základní srst má plavou barvu jako srst lva. Má pruhy podobně jako tygr, obvykle však světlejší.

Tasmánský čert
Vzhledem připomíná malého, ale nadměrně svalnatého a zavalitého psa. V současné době již žije pouze v Tasmánii. Charakteristickými znaky jsou černá srst, velmi hlasitý hlasový projev a dravý způsob příjmu potravy. Je to zpravidla samotářské zvíře, ačkoliv u potravy se jich schází více. Na konci 90. let 20. století se mezi nimi rozšířila rakovina tváře, která velmi snížila a nadále snižuje jejich populaci, proto je od května 2008 považován za ohrožený druh a vláda začala s programy na snížení dopadu této nemoci. Lea Mistrová 6.C


Víte kdo to byl?
Emil Zátopek
Emil Zátopek se narodil 19. září 1922 v Česku, tehdy ještě Československu, v Kopřivnici do chudé rodiny jako 6. dítě. V 16 letech začal pracovat v obuvnictví Baťa ve Zlíně. Jednou závodní trenér ukázal na 4 chlapce včetně Emila a řekl, že půjdou na běžecké závody. Emil protestoval, ale po prohlídce u doktora se ukázalo, že je naprosto zdravý. V běhu chtěl vyhrát, ale skončil druhý. To byl jeho první závod. Dnes však víme, že Emil Zátopek se stal československým atletem, čtyřnásobným olympijským vítězem ve vytrvalostním běhu a také manželem atletky Dany Zátopkové. Zemřel v České republice v Praze 21. listopadu roku 2000 ve věku 78 let.
Jeho úspěchy z letních olympiád:
 Rok 1948, 10 000 m - zlato
 Rok 1948, 5 000 m - stříbro
 Rok 1952, maraton - zlato
 Rok 1952, 10 000 m - zlato
 Rok 1952, 5 000 m - zlato

Jeho úspěchy z ME v atletice:
 Rok 1950, 5 000 m - zlato
 Rok 1950, 10 000 m - zlato
 Rok 1954, 5 00 m - bronz
 Rok 1954, 10 000 m - zlato

Karolína Podivínská, 6. B


Pro pobavení
Honzík chce napsat dopis Barušce. Přijde do pokoje maminka a ptá se:,,Copak to tady děláš?'' ,,Píšu dopis Barušce.'' ,,Ale Honzíku vždyt' ty neumíš psát.'' ,,A to vadí? Barča zase neumí číst.''

Elektrická lokomotiva táhne vlak směrem na severozápad. Jakým směrem se pohybuje pára? - Elektrická lokomotiva nemá páru.

Co dokáže přemoci nejsilnějšího muže na světě? - Spánek.

Hurvínek šel na očkování, a křičí přes celou ordinaci.
Spejbl ho uklidňuje: ,,Hurvajs, nekřič, vždyt' ani nevíš, proti čemu tě očkují.'' ,,Vím. Proti mé vůli!''

"Hurvínku, který pták si nestaví hnízdo?"
"Kukačka."
"Výborně, a proč?"
"Protože bydlí v hodinách."

,,Pepíčku , neštvi mě, proč mi zase lžeš?'' rozčiluje se maminka. ,,Ty nevíš, co se stane z dětí, které lžou, kradou a podvádí?'' ,,Ale jasně že vím mámo... Poslanci a policajti.''

Učitelka na hodině přírodopisu se ptá Pepíčka. „Pepíčku, který pták je nejchytřejší na světě?" „No to je přece jasné, že vlaštovka." „Jak jsi na to přišel?" diví se učitelka. „Protože se v září na začátku školního roku sbalí a vypadne."

Pepíček fascinovaně sleduje, jak si jeho maminka aplikuje na obličej pleťový krém. „Proč to děláš, mami?" ptá se jí. „Abych byla krásná", odpoví maminka a stírá si přebytečný krém ubrouskem. „Vzdáváš to?"

Blondýnka se chce zbavit svého papouška, proto se rozhodne, že ho zabije. Vyleze na nejvyšší skálu a hodí ho dolů.

Plavou dva kapři a ten jeden na toho druhého:
Věříš na život po Vánocích?

Víte, jak poznat blondýnu v druhé třídě?
???
Když paní učitelka smaže tabuli, ona si smaže sešit.

Vtipy pro vás vybrali:
Nella Filipi, Barbora Tománková a Veronika Čechová 7. C, Tobiáš Šlesinger 6. A

 

Aktuality

 
webdesign: frogDesign.cz © 2008 code & programming: © 2008