číslo 56

Přátelé, kamarádi,
tak je to tady!!!!
Máme pro vás dvě zprávy - jak už to bývá - jednu dobrou a jednu špatnou. Začneme tou špatnou, ať to máme za sebou. Tak tedy - máte před sebou poslední číslo školního časopisu v tomto školním roce, neboť, a to je ta dobrá zpráva, prázdniny už jsou za dveřmi!!!!
Tak si počtěte, podařilo se nám dát dohromady poměrně rozsáhlé číslo, ať zvládnete úspěšně závěrečný finiš, a pak už hurá na prázdniny!! Loučíme se s deváťáky, doufáme, že nám nebudou dělat ostudu na středních školách, loučíme se s členy redakční rady z řad deváťáků.
Přejeme všem žákům i učitelům a všem zaměstnancům školy příjemné a pohodové prázdniny!!!
Váš


OBSAH
Rozhovor str. 1
Velikonoce str. 2 - 3
Zprávy ze školy str. 4 - 25
Vlastní tvorba str. 25 - 33
Čtenářské okénko str. 33 - 34
Vtipy str. 35 - 36
Město Letovice vyhlašuje každý rok osobnosti roku a za rok 2013 byla mimo jiné vybrána paní učitelka Nečasová, a to za mimořádné pedagogické úspěchy ve vzdělávání žáků, zejména v oblasti chemie a za vítězství jejich žáků v celostátní soutěži Mladý chemik v roce 2013. Gratulujeme a dovolili jsme si položit jí několik otázek:

1. Jak dlouho už učíte chemii na naší škole?
Na ZŠ Letovice jsem jako učitelka nastoupila 4.3.1991. Tak si to můžete spočítat.
2. Chtěla byste učit i jiné předměty?
Učím chemii a povinně volitelný předmět praktikum z chemie a jsem s tím spokojená.
3. Jak Vás napadlo učit právě chemii?
Protože je to obor, který jsem studovala. Původně jsem nepočítala s tím, že bych někdy učila. Po gymnáziu jsem jeden rok pracovala jako laborantka v chemickém podniku Lachema Brno. Práce v laboratoři se mi líbila, ale chtěla jsem ještě vystudovat vysokou školu. To se mi podařilo, absolvovala jsem pětileté studium analytické chemie na Masarykově univerzitě v Brně. Po jeho ukončení jsem se měla do Lachemy vrátit, ale ze zdravotních důvodů to nešlo.
4. Proč jste si vybrala zrovna tuto školu?
Spíš tato škola (prostřednictvím pana ředitele) si našla mě. Nutně potřebovali na zástup nějakého učitele a já jsem byla zrovna bez práce a mohla jsem toho 4. března hned nastoupit.
5. Líbí se Vám prostředí, ve kterém učíte?
Velmi a považuji to za obrovské štěstí, že zde vůbec mohu být a mohu se věnovat tomu, co mě baví. Není to samozřejmost a velice si toho vážím.
Naše učebna chemie kromě toho, že je na pohled krásná a je zde velmi příjemně (já tvrdím, že vyzařuje i pozitivní energii), zahrnuje i poměrně dobře vybavenou chemickou laboratoř a spoustu technických vymožeností, s jejichž pomocí se snažíme, aby naše žáky chemie bavila. Některé z nich zaujme natolik, že pokračují v jejím studiu na střední a následně i na vysoké škole. Z toho mám pak velkou radost.
6. Kam se chystáte na dovolenou?
Žádnou delší dovolenou neplánuji. Pokud to počasí dovolí, tak celoročně jezdíme na kratší (hlavně cyklo) výlety po Moravě i Čechách. Přitom se stále více utvrzuji v tom, jak je tady všude krásně.
7. Jaký je Váš koníček?
Tím největším je asi rekreační cyklistika, ráda čtu (na to mi však zbývá stále méně času) a taky mě potěší, když se mi podaří vypěstovat nějaká pěkná kytka.

Děkuji za rozhovor.
Veronika Čechová, 6.C


Velikonoce

Začátek velikonočních svátků připadá na neděli následující po prvním jarním úplňku, obvykle to bývá mezi 23. březnem a 26. dubnem. Svatý neboli pašijový týden ukončuje čtyřicetidenní půst.
V tomto týdnu, který končí Velikonočním pondělím, si křesťané připomínají poslední dny života Ježíše Krista.
Škaredá středa
Na Škaredou středu hospodyně uklízely celý dům, vymetaly se pavučiny a čistily se komíny.
Zelený čtvrtek
Jak název napovídá, na Zelený čtvrtek by se měly jíst zelené pokrmy plné špenátu, kopřiv, pažitky, libečku či petrželky.
Velký pátek
Den, kdy údajně zemřel Ježíš Kristus, je zahalen mnoha pověrami. Nemělo by se pracovat na zahradě - nic sázet, kopat, nesmí se prát prádlo a nic si půjčovat - věci by mohly být očarované.
Bílá sobota
V sobotu je čas na pletení pomlázky, barvení vajec, upečení mazance a beránka.
Hod boží velikonoční
Měl by se slavnostně vyzdobit stůl a servírovat vše typické pro Velikonoce
Velikonoční pondělí
Křesťané oslavují zmrtvýchvstání Krista, pohané vítají jaro. Chlapci chodí s pomlázkami koledovat.

Velikonoční beránek
Ingredience: 6 vajec, 180 g pískového cukru, 180 g hrubé mouky, citrónová kůra a šťáva, vanilkový cukr, tuk a strouhanka na formu; bílková pěna (poleva): 3 bílky, 200g pískového cukru
Postup: Žloutky utřeme s cukrem, s citrónovou kůrou a se šťávou z půlky citrónu do pěny. Vmícháme prosátou mouku a tuhý sníh z bílků. Celou formu beránka dobře vymažeme tuhým tukem, vysypeme prosátou strouhankou a naplníme piškotovým těstem. Druhou polovinu formy těsto přiklopíme a pečeme ve středně vyhřáté troubě na plechu asi hodinu. Na upečeného prochladlého beránka navršíme tuhou bílkovou pěnu, vidličkou upravíme vlny, z hrozinek uděláme oči a dáme znovu do mírně vyhřáté trouby zaschnout. BÍLKOVÁ PĚNA: z bílků ušleháme tuhý sníh, polovinu cukru zašleháme do pěny, druhou polovinu lehce vmícháme.
Kristýna Hrušková a Barbora Vařeková 6.A


Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, který je oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K tomu podle křesťanské víry došlo třetí den po ukřižování, ke kterému došlo kolem roku 30 či 33 v blízkosti židovského svátku pesach, který je památkou vysvobození Izraelů Mojžíšem z egyptského otroctví. Období od Zeleného čtvrtka až po Bílou sobotu patří ještě do postní doby. Beránek představoval v židovské tradici Izrael jako Boží stádo, které vede Hospodin. Na Velikonoce se podává Beránek jako připomínka vysvobození z Egypta. Kříž je nejdůležitějším křesťanským symbolem, protože Kristus byl odsouzen ke smrti ukřižováním. Kočičky symbolizují palmové ratolesti, kterými vítali obyvatelé Jeruzaléma.
Na Škaredou středu se nesmíte mračit, jinak se budete mračit každou středu v roce.
Na Zelený čtvrtek musíte časně vstát a omýt se rosou - nebudete nemocní. Hospodyně musí zamést dům ještě před východem slunce a smetí odnést na křižovatku - nebudete mít v domě blechy. V Orlických horách se házel do studny chléb s medem - aby v ní byla voda celý rok. Také jidáše s medem zaručovaly zdraví.
Na Velký pátek se lidé chodili mýt do potoka, aby se jim vyhýbaly choroby. Někde se chlapci potápěli a snažili se ústy uchopit ze dna vody kamínek, který pak hodili levačkou za hlavu - pak je nebolely zuby. Textilníci předli pašijové nitě, těmi udělali několik stehů, které pak rodinu chránily před uhranutím a zlými duchy. Košile ušitá pašijovými nitěmi chránila před bleskem. Nesmělo se prát prádlo, nesmělo se pracovat v sadu, nesmělo se nic půjčovat.

Na Bílou sobotu se z ohořelých dřívek udělal křížek a ten se donesl na pole, aby bylo úrodné. Někde se dávaly za trámy domu uhlíky, aby odradily požár. Doma se uklízelo, bílilo, pekly se mazance a beránci, pletly pomlázky, zdobila vajíčka.
Na Boží hod velikonoční dostala každá návštěva kousek posvěceného jídla, trochu se ho dalo na pole, do studny a na zahradu - aby byla úroda, voda a dostatek ovoce.


Mazanec
Do mísy dáme 30 dkg másla anebo jiného tuku, 20 dkg cukru, citronovou, pomerančovou kůru, 6 až 8 žloutků, 1 dkg soli, rumu, višňovky, dobře rukama vypracujeme. Ze 4 dkg kvasnic vykynutý kvásek, trošku muškátového květu tlučeného anebo oříšku, vanilku. 1 kg přesáté teplé mouky, očištěné hrozinky. Opařené krájené mandle, krájený citronát. Mléka dle potřeby. Slabší těsto jako na vánočku rukama dobře vypracuj a nech zkynout. Rozděl buďto 1, anebo více krájej a vyválej v bochánek(ky). Klaď na potřený(é) plech(y). Nech zkynout, potři rozšlehaným vejcem a pěkně peč. Pečený(é) potři cukrovou vodou, posypme cukrem a nechejme v troubě 6 až 7 minut, aby ten cukr se dobře na těsto přilepil pečené a nepadal dolů.
Poznámka : Nežli dáme mazanec(e) péci, nožem na vrchu nařízneme kříž.
Nela Filipi 6.C


Zprávy ze školy


Okresní kolo recitační soutěže

Výherci všech kategorií školního kola recitační soutěže (Timur Pjatygin, Julie Kaderková, Monika Šafránková, Nela Filipi, Karolína Sičová, Vojta Cichra a Jana Pospíšilová) postoupili do okresního kola, které se konalo 19. 3. v Adamově. Jela s námi paní učitelka Hanušová. Museli jsme odjet vlakem už v 7 hodin, protože soutěž začínala v 8 hodin. Celkem se tu sešlo asi 60 recitátorů, což je podle mě celkem hodně! Slyšeli jsme mnoho pěkných básniček a textů, které byly někdy až nekonečně dlouhé! Porotu tvořili všichni učitelé z různých škol našeho okresu, kteří na okresní kolo recitační soutěže přijeli, a také jedna paní z Brna. Mezi jednotlivými kategoriemi jsme měli přestávky a byla pro nás nachystaná i svačina (chleba s pomazánkou). Ke konci, když se vyhlašovaly výsledky, jsme byli všichni už trochu nervózní a taky nedočkaví, jak letos dopadneme. I když se ani jeden z nás na prvních třech příčkách neumístil, odvedli jsme skvělé výkony a celý den jsme si užili, jak nejvíc to jen šlo. Od paní učitelky Hanušové jsme navíc dostali sladkou odměnu, takže jsme byli všichni spokojení!
Karolína Sičová VII.D


Okresní a krajské kolo chemické olympiády

Okresní kolo chemické olympiády se konalo dne 21.3. na Gymnáziu v Boskovicích a krajské kolo dne 10.4. na SPŠCH v Brně. Do obou kol postoupili Zuzana Bušinová, Kristýna Stehlíková a Rostislav Sponar.
V obou kolech jsme hned na začátku dostali čísla, podle kterých jsme se rozdělili do 2 skupin. Jedna šla na praktickou a druhá na teoretickou část. Některým z nás přišla lehčí praktická část a jiným zase teoretická - mně v okresním kole praktická a v krajském teoretická část.
Z krajského kola sice nepostoupil ani jeden z nás, ale i tak to pro nás byl velký úspěch, navíc jsme se stali i úspěšnými řešiteli.
Nezbývá nic než poděkovat paní učitelce Nečasové za její ochotu a čas nás připravovat a probírat s námi věci, které se tam mohly objevit a některé i objevily :). Kristýna Stehlíková
.........................................................................................................

Kunštátská laťka

Dne 28.3 jela skupinka nadšenců na závod: Kunštátská laťka 2014. Vzhledem k tomu, že nikdo z nás není profesionální atlet, tak naše výsledky nebyly vidět, jak se u nás říká, na bedně. To neznamená, že to bylo zbytečné. Já jsem si to třeba užila, i když to bylo naposledy, a skočila si svůj osobní rekord. A myslím, že i ostatní to prožili naplno.
A když už teda mluvíme o laťce, tak tedy:
Skok do výšky (skok vysoký) je disciplína v lehké atletice. Závodníci přeskakují horizontální laťku umístěnou na stojanu, který umožňuje přesně změřit v jaké výšce je tyč položena s tím, že závodníci se odrážejí vždy pouze jednou nohou (není tedy přípustné provádět přes laťku salta, přemety či jiné akrobatické prvky).
Anežka Fadrná IX.C
...............................................................................................................

Návštěva úřadu práce a střední školy TEGA v Blansku

Bylo 3. dubna, něco po osmé hodině. A co že jsme to my, žáci 8. B, dělali? Ano, správně, neseděli jsme ve škole. Byli jsme rozvalení ve vlaku, který s námi fičel směr Blansko. A co tam? No, měli jsme dost napilno, museli jsme navštívit Úřad práce a pak jsme ještě šli na TEGU (to je střední škola). Cesta vlakem proběhla v pořádku, většina z nás byla na svých mobilních miláčcích a náruživě hrála hru, která je u nás ve třídě in, zatímco já jsem přímo hltala jednu detektivku.
Úřad práce
Když jsme byli v Blansku, přišel jako první na řadu Úřad práce. Byla jsem zvědavá, co od toho čekat. Čekalo mne velmi příjemné překvapení.
Paní Hoffmanová nás mile přivítala. Pokud vás zajímá, co jsme tam například dělali... Každý dostal papírek a měli jsme vymyslet, co všechno za lidi (jako povolání) musí postavit dům (např. stavitel, bagrista, designér, instalatér apod.). Probírali jsme možnosti středních škol. Jestli jít na gymnázium, učiliště či jiné školy.
Co mě hodně zaujalo, bylo, že tam měli snad vše, co by kdo čekal - brožurky středních škol v okolí, kde bylo třeba i to, co všechno se tam vyučuje a kritéria výběrového řízení; plno šanonů, ve kterých byla vypsaná zaměstnání a co je třeba pro ně udělat, vystudovat...
Mohli jsme se i na cokoliv zeptat... Jinak budoucím osmákům doporučuji, aby se tam určitě podívali - když už, je to alespoň dobrý zážitek, který se vám třeba už nikdy nenaskytne.

Střední škola TEGA Blansko
Těm, kteří o této škole ještě neslyšeli, možná přijde zkratka „TEGA" zvláštní. Je to technická a gastronomická škola. Nejprve nám pustili nějakou nahrávku a pak jsme se rozdělili do dvou skupin.
Má skupina šla prve do učebny, kterou bych já osobně nazvala dílny. Posadili si nás do lavic a před námi byly jakési věci, které mi byly naprosto neznámé, avšak připadaly mi jako nějaké mučící nástroje. Pak se však ukázalo, že ty věci budeme MY používat, prý na „jednoduché" pájení (z čehož plyne, že jim evidentně nechybí smysl pro humor). Měli tam plátno, na kterém nám ukázali video, kde někdo to pájení dělal a u toho vysvětloval pokyny. Zřejmě jim připadalo, že nám dali naprosto dostačující instrukce. No, co říci dál? Tak určitě bych mohla konstatovat, že pokud by tam měli tak „šikovné a pozorné" studentky jako já, nejspíš by je z toho klepla pepka, ale tak proč být zbytečně tak pesimistická? Koneckonců, měla to být sranda a měli jsme se něco nového dozvědět. Také kolem nás procházeli studenti, a pomáhali nám, co to šlo. Musím říct, že byli moc fajn a trpěliví. Takže jakmile jsem (samozřejmě jako největší brzda poslední) vyšla ze dveří, zhodnotila jsem, že to nebylo ani zdaleka tak hrozné a mé starosti byly zbytečné (zatímco jsem v rukách žmoulala svůj úžasně ne/povedený výrobek).
Pak nás prováděli do různých učeben. Říkali plno zajímavých věcí, ale bohužel většina z nás už byla unavená a bylo to na nás až moc dlouhé.
Ale celkově to bylo fajn. Školu mají krásně a moderně zařízenou. Akorát mě mrzí, že jsme se nebyli podívat na té gastronomické části, vaření by mě asi chytlo víc (nebo alespoň ty výrobky...). Nevadí, snad příště...
Pak jsme šli zase na vlak, který nás zavezl zpět do Letovic.
Celkově z toho mám poměrně dobrý pocit. Jak jsem tu už naznačila, víc se mi líbilo na UP. Jen mě to utvrdilo v tom, že cesta, kterou jsem se do budoucna rozhodla jít, je správná. Pevně věřím, že ano...
Tereza Halatová, VIII. B
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Turnaj mladších žákyň ve vybíjené

Ve středu 2. 4. 2014 jsme se my, žákyně šestých a sedmých tříd, vydaly na turnaj ve vybíjené v Adamově. Když jsme dorazily, připravily jsme se a po nástupu jsme byly rozděleny do dvou skupin. V každé skupině bylo 8 týmů, které mezi sebou zápasily. Nejlepší týmy z obou skupin se mezi sebou utkaly ve finálních zápasech. Turnaj nakonec nejlépe skončil pro Lipůvku, Lysice a Adamov. My jsme se nakonec umístily na čtvrté příčce. Se svým výkonem jsme byly i tak spokojené a stejně tak naše paní učitelka.
Simona Různarová 7.D
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Den učitelů
je den k poctě všech kantorů. Celosvětově se slaví 5. října. V České republice se slaví na 28. března, kdy je výročí narození Jana Amose Komenského. 28. března školy často také pořádají různé akce věnované Komenského životu a tvorbě. Ministerstvo školství tento den uděluje Plakety Jana Ámose Komenského pro nejlepší učitele.
U nás ho naši učitelé oslavili ve školní jídelně při dobrém občerstvení a programu, který zajistili chemici z devátých tříd a jejich efektní pokusy.
Anežka Fadrná 9.C


Anketa - přijímací zkoušky
Je po přijímačkách, z mnohých z nás spadla nervozita, stres a únava. Podívejte se, jak tyto dny prožívali jednotliví žáci z devátých ročníků.

Jak ses na přijímací zkoušky připravoval/a?
Co psychická stránka, byl/a jsi v pohodě, nebo ses stresoval/a?
Napsal/a jsi testy tak, jak jsi chtěl/a, nebo si myslíš, že tvoje výsledky mohly být lepší?
Když jsi test odevzdal/a, na co jsi myslel/a?
Spal/a jsi na ten ,,den D" dobře, nebo ses budil/a?
Zakončil/a jsi ten den někde v cukrárně nebo v pizzerii?
Co bylo na celém dni nejhorší nebo naopak nejlepší?
Jak jsi celý ten den prožíval/a? Přece jen příjímací zkoušky na střední školy jsou jedna z hlavních zkoušek v životě vůbec.
Je někdo, komu bys chtěl /a formou našeho školního časopisu poděkovat za přípravu na zkoušky nebo za podporu?

Kateřina Švecová, 9.C
1. Dělala jsem si přípravné testy SCIO.
2. Při cestě na místo přijímacích zkoušek jsem byla hodně vystresovaná, ale když jsem dorazila, tak už ne.
3. Mohly být i trochu lepší.
4. Konečně je to za mnou.
5. Jako miminko.
6. Zakončila jsem ho v keramické dílně.
7. Nejhorší cesta tam, nejlepší cesta zpět.
8. Ráno jsem byla nervózní, ale po celý zbytek dne jsem byla klidná.
9. DÍKY MAMI!
Jana Krýslová, 9.B
1. Na matiku jsem se připravovala z knihy Testy SCIO a ráno jsem chodila na chemii.
2. Bylo to napůl. V jednu chvíli totální pohoda a v jednu chvíli totální stres.
3. Výsledky nebyly špatné, ale možná mohly být lepší.
4. Myslela jsem na to, aby mě přijali.
5. No spíš něco mezi tím, dobře se mi nespalo, ale taky jsem se nebudila.
6. Den jsem zakončila "shoppingem."
7. Na dni byl nejhorší ten začátek (přijímačky, stres,..), naopak nejlepší to bylo po přijímačkách, už to bylo za mnou.
8. Ano, podle mě přijímačky jsou první hlavní zkouškou v životě člověka. Celý den jsem čekala na druhý den, abych se dozvěděla výsledky.
9. Chtěla bych poděkovat paní učitelce Nečasové za důkladnou přípravu z chemie. Samozřejmě chci také poděkovat všem, co mě podporovali a drželi mi palce.

Anežka Fadrná, 9.C
1. Dělala jsem si přípravné testy z ČJ a absolvovala jsem přípravné kurzy na dané škole.
2. Přímo před zkouškami jsem byla docela v pohodě, po zkouškách mě nervozita docela chytla.
3. Myslím, že jsem to napsala, jak nejlépe jsem mohla. Podmínky byly příjemné.
4. Víte, že už ani nevím?
5. Nemohla jsem dospat, ale byla jsem vyspaná.
6. Ano, na zmrzlině v McDonaldu.
7. Nejhorší bylo, že na druhé škole, kde jsem byla na přijímacím pohovoru, jsem měla čekat 2 hodiny. Naštěstí nás vzali dříve.
8. Docela jsem se i těšila. Odpoledne jsem byla ráda, že už je to za mnou.
9. Moc bych chtěla poděkovat paní učitelce Ivaně Kotoulkové, která se mnou dělala SCIO testy z češtiny a všechny nás podporovala.

Jana Pospíšilová, 9.C
1. Na jednu část zkoušky jsem měla vypůjčené učebnice od paní učitelky, ze kterých jsem se učila, a na druhou část jsem se neučila vůbec.
2. Po psychické stránce jsem byla v pohodě, jen mamka mě trochu znervózňovala.
3. Všechno jsem zvorala.
4. Spala jsem dobře.
5. Zašli jsme si na oběd do restaurace.
6. Že už jsme to měli všichni za sebou, nejhorší byly nervy, když jsme dostávali výsledky.
7. Byla jsem v pohodě.
8. Paní učitelce Nečasové, že nás výborně připravila, a proto jsem dosáhla výborných výsledků a paní učitelce Zapalačové, která nám poskytla veškeré informace a učebnice, bez kterých bych to nezvládla. DÍKY!

Karolína Lužná, 9.B
1. Vůbec jsem se nepřipravovala. Nechala jsem to na svojí ,,přirozené inteligenci".
2. Stresovala jsem se. Moc.
3. Mohli být o hodně lepší.
4. Oranžová vesta, taky cesta.
5. Spala jsem jak dudek.
6. Jen procházkou po Brně a nahlédnutím do knihkupectví.
7. Nejhorší před příchodem do učebny, nejlepší při odchodu.
8. Byl to pro mě den jako každý jiný, akorát s rozdílem velkého stresu.
9. Chtěla bych poděkovat mamce za podporu, kamarádovi za vysvětlení rozptylky.

Marcela Zunková, Natálie Dopplerová, 9.C


Pythagoriáda

Jako každý rok i letos úspěšní řešitelé školního kola Pythagoriády postoupili do kola okresního. Okresní kolo pro 7. a 8. ročníky se konalo 6.5. na ZŠ Salmova v Blansku. Jelo nás celkem 16 (5 sedmáků, 10 osmáků a paní učitelka Lebišová). Ráno po sedmé hodině jsme se sešli u vlaku a v osm hodin už jsme byli v Blansku. Pythagoriáda měla sice začínat až v devět hodin, ale začali jsme o pár minut dříve. Nejdříve jsme dostali pokyny, co a jak, a dali jsme se do práce. Na 15 příkladů jsme měli přesně 60 minut. Některé typy příkladů byly u sedmáků i osmáků stejné, jen trošku jiné zadání. Vybrala jsem vám několik příkladů ze zadání pro 7. ročník, které si můžete zkusit vypočítat:
1. Určete číslo, jehož polovina se rovná osminásobku rozdílu čísel 78 a 51.
2. Symboly ▲,♥, ♣, ◘ nahraďte znaky početních výkonů tak, aby platila rovnost:
84▲(6◘9♥4)♣3= -1
3. David říká: ,,Když při cestě do školy ujdu o 300 metrů více, než jsou její 2/5, mám za sebou právě 1 km." Jak daleko to má David z domova do školy?

A jak jsme dopadli? Já si myslím, že skvěle!! Posuďte sami:
7. ročník
1. místo - Karolína Sičová
2. místo - Jakub Košík
3. místo - Václav Nevyhoštěný
5. místo - Jan Rosič

8. ročník
4. místo - Tadeáš Halata a Klára Zemánková
5. místo - Gabriela Leflerová
Karolína Sičová
..............................................................................................................
Kaštánci z 1.P poznávali májovou Prahu

Druhý májový den se sešli všichni, tedy žáci 1.P spolu s některými rodiči a sourozenci a s naší paní učitelkou, na vlakovém nádraží plni očekávání a radosti. Začínal náš velký výlet do Prahy. Už několik dní předem jsme si ve škole o Praze - hlavním městě naší republiky povídali, na internetu jsme si prohlédli některé památky, skutečnost však byla mnohem lákavější.
Už po cestě vlakem nám starší spolužáci z naší třídy povídali o pověstech, které dostali od paní učitelky na přečtení, cesta byla veselá a rychlík opravdu uháněl k Praze, co mohl. Přesto jsme pečlivě zapisovali a sledovali všechna města, která jsme projížděli. Po příjezdu na pražské hlavní nádraží a obstarání jízdenek na městskou hromadnou dopravu na celý den jsme se metrem, což nás mnohé velmi nadchlo, přejeli na spodní část Václavského náměstí. Odtud jsme se vydali už po svých směrem k Prašné bráně, dál ulicí Celetnou až na Staroměstské náměstí. Celou cestu jsme pečlivě poslouchali vyprávění paní učitelky o všech zajímavostech kolem nás a hlídali čas, protože jsme se všichni moc těšili na orloj. Přesně v poledne jsme stáli připraveni u orloje spolu s obrovským množstvím turistů, takže jsme vlastně skoro nic neviděli. O to více jsme měli velikou radost při zpáteční cestě do Letovic, když jsme dostali každý malý pohyblivý orloj od naší paní učitelky a teprve jsme si vše mohli pečlivě prohlédnout.
Ze Staroměstského náměstí jsme šli na Karlův most, kde se snad množství turistů ještě znásobilo, ale stále jsme se všichni drželi kolem paní učitelky, takže se nikdo neztratil. Prohlédli jsme si z mostu Pražský hrad - až pojedeme do Prahy příští rok, bude naším cílem - a přešli jsme až ke schodům na Kampu. Po tomto pražském ostrůvku jsme se dostali až na ulici Újezd k lanovce, která nás vyvezla na kopec - Petřín. Cesta lanovkou se nám také moc líbila. Na Petříně jsme se s chutí zakousli do obědo-svačiny, odpočinuli si na lavičkách, někteří se však spíš proběhli v Petřínském parku. Vyšplhat na rozhlednu se nám nepodařilo, protože jen fronta u vstupu by nám zabrala celé odpoledne, proto jsme se šli aspoň pobavit do zrcadlového bludiště. Pak už se náš pobyt v Praze pomalu přehoupl do závěru, což se projevilo i na počasí. Cestou dolů z Petřína se objevily první kapky, které nás zvolna provázely kolem Národního divadla až k metru, které nás dopravilo zpět na hlavní nádraží. Tam nám však už sílící déšť nevadil. Zmáhala nás však pomalu únava. Ještě jsme utratili kapesné, doplnili nutné zásoby na cestu zpět a rychlík nás bezpečně dopravil domů do Letovic.
Výlet se opravdu moc vydařil, zjistili jsme, že v Praze jsme stále doma, v naší zemi a všem, kromě turistů, rozumíme a už dnes se těšíme na další návštěvu v příštím školním roce.
Kaštánci z 1.P


Kaštánci maminkám

Po zimním vystoupení v čase předvánočním jsme si opět připravili divadelní představení v naší třídě 1.P, tentokrát v máji všem maminkám a láskyplným lidem, kteří jsou kolem nás. Předvedli jsme, jak dokonale známe všechna písmenka abecedy spolu se skřítkem Kulihráškem -Matouškem a všem zúčastněným jsme věnovali vlastnoruční kytičku, která opravdu neuvadne. Abecedu jsme si mezi sebou rozdělili a věřte, že nám říkanky moc pomohly ji celou i správně za sebou poskládat.
Prožili jsme zase krásné společné odpoledne i s malým občerstvením v naší Kavárně U Kaštánků, spočítali, kolik nás ještě čeká dní ve škole a hlavně se pomalu i s maminkami připravovali na naše čtyřdenní putování na Lanškrounsko těsně před rozjezdem na prázdniny.
Kaštánci z 1.P
............................................................................................................

Exkurze do Prahy

Ve středu 23.4. 2014 jsme se vydali s paní učitelkou Zapalačovou a Bušovou na exkurzi do našeho hlavního města.
O půl sedmé ráno jsme vyjeli z letovického nádraží, kde jsme odstartovali naši celodenní pouť. V Praze jsme nastoupili na metro a namířili jsme si to přímo k Pražskému hradu. Na Hradě jsme měli menší rozchod, kde jsme mohli obdivovat skvostné a velkolepé stavby, jako například Chrám sv. Víta, který byl postaven českým králem a římským císařem Karlem IV. Z Pražského hradu jsme pokračovali na Karlův most, odkud jsme měli krásný výhled na Vltavu, zejména na Čertovku, kde se točila známá česká komedie Chobotnice z 2. patra. Dále naše kroky vedly na Staroměstské náměstí. Tam jsme počkali, než Staroměstský orloj odbíjel 12. hodinu. Poté jsme se vydali směrem k Václavskému náměstí, ale dříve, než jsme tam došli, museli jsme projít velmi úzkými a zalidněnými uličkami. Paní učitelka Bušová nám pověděla o zajímavostech těchto impozantních uliček, jako třeba nás upozornila na divadlo, které vlastní Lucie Bílá, nebo na hospodu, kam chodil František Hrabal na pivo.
Po rozchodu na Václavském náměstí jsme se konečně dočkali. Zamířili jsme k budově České národní banky. V bance se nás ujala příjemná průvodkyně, která nás vzala do jednoho z trezorů a seznámila nás stručně s historií České národní banky a hlavně s historií měny naší republiky. Dokonce jsme si mohli potěžkat i pět různých cihel, mezi kterými byla i zlatá dvanáctikilogramová cihla. Po skončení prohlídky jsme odešli jsme na nádraží, odkud jsme odjeli zpět do Letovic.
Exkurze se mi velmi líbila, i když byla velmi fyzicky náročná, a ráda bych se do Prahy ještě znovu podívala.

Barbora Čechová VIII.C


Expozice České národní banky "Lidé a peníze"

Expozici "Lidé a peníze" připravila Česká národní banka pro veřejnost v krásných prostorách bývalého trezoru ve své budově v centru Prahy. Expozice nabízí historii vývoje peněz od pazourků k digitálním penězům a čipům. Prezentuje ucelený vývoj měny a financí v Čechách včetně vývoje České národní banky od jejího založení. Pro návštěvníky jsou připraveny audiovizuální programy ve vstupním kinosále, 65 vitrín s unikátními exponáty a platidly, padělky a ukázky ochrany peněz, interaktivní dotykové obrazovky, rozsáhlé informace v multimediálních počítačích a mnoho dalších zajímavostí. Úvodní dva videopořady jsou v českém nebo anglickém jazyce. Zahraničním návštěvníkům mohou být zapůjčeny digitální přehrávače s anglickým nebo německým průvodcem expozicí.
...........................................................................................................

Kutná Hora

Dne 4. 4. jsme byli na školní exkurzi v Kutné Hoře. Odjezd byl v 7:00. Jako první památku jsme viděli chrám sv. Barbory. Jeho výstavba probíhala v letech 1388-1558. Stavba probíhala v několika etapách a do značné míry souvisela s prosperitou stříbrných kutnohorských dolů. Jako další jsme navštívili kutnohorské doly na stříbro. Oblékli jsme si bílé pláště a helmy, do ruky vzali lucerničku a vyrazili. V dolech jsme viděli mnoho zajímavých útvarů jako např. krokodýla. Nejužší místo zde činí 40 centimetrů a nejnižší 120 centimetrů. Z dolů jsme ale všichni vyvázli bez sebemenší újmy. Potom jsme odešli na kutnohorské náměstí, kde jsme měli rozchod. V 13:15 jsme odjeli do kostnice. V kostnici jsme mohli vidět ostatky 40 000 lidí. Všechno tam bylo z kostí. Pan průvodce nám vyprávěl, kdo nechal kostnici vystavět, v jakém roce atd. Za moment jsme si mohli koupit malé, velké ale i střední lebky, anebo také pohlednice. Po návštěvě kostnice jsme se vydali na cestu domů. Na zpáteční cestě jsme zastavili na benzínové pumpě, kde jsme si mohli dokoupit jídlo a pití. Domů jsme dorazili asi v 17:15. Exkurze byla velmi povedená, nejvíce se mi líbila prohlídka středověkého dolu a stará mincovna. Také se mi hodně líbila vitrína s lebkami husitů. Doufám, že někdy ještě pojedeme na podobně zajímavou exkurzi, jako byla tahle
Zdeněk Staněk VII.A



Po příjezdu do Kutné Hory jsme uviděli chrám sv. Barbory (1388-1558). Chrám sv. Barbory je v gotickém slohu. Od roku 1995 je zapsán do Světového dědictví UNESCO. První projektant byl Jan Parléř. Poté jsme došli do kutnohorských dolů. Nejprve nám pan průvodce řekl něco o dolech. Pak jsme došli do zahrady, kde nám v altánku řekl, jak se těžilo stříbro, ukázal nám obraz, kde bylo namalováno, jak se těžilo, co dělali muži a ženy. Později jsme dostali bílé pláště, helmy a baterku. Přes náměstí jsme došli do domu, odkud jsme sešli schody a dostali se do podzemí. Šli jsme chodbami, uprostřed dolu jsme si sedli a zhasli baterky, abychom viděli tmu, ve které horníci někdy chodili, když jim zhasla svíčka. Prošli jsme nejužšími a nejmenšími místy. Když jsme došli z dolů, tak jsme se šli podívat, jak se razil pražský groš, také nám pán řekl, kolik dostávali peněz. Poté nás pán zavedl do zahrady, kde jsme viděli těžbu, co dělali ženy, děti a starci. Když přišli žáci 7.C z prohlídky, tak jsme odešli na náměstí, kde jsme měli rozchod. Po rozchodu jsme jeli do kostnice.
Kostnice byla původně hřbitovní kostel zdejšího cisterciáckého kláštera. V roce 1421 byla stavba zasažena ničivým požárem založeným husity. Po zrušení hřbitova na konci 15. století byly exhumované kosti uloženy vně i uvnitř podzemní kaple, kde je poloslepý sedlecký mnich v roce 1511 seskládal do velkých pyramid. Významným mezníkem v historii kaple se stal letopočet 1784. V tomto roce Josef II. zrušil kromě jiných také sedlecký klášter a klášterní majetek odkoupili Schwarzenbergové z Orlíka. Ti nechali kostnici upravit do nynější podoby. Autorem světově unikátní výzdoby z lidských kostí se stal řezbář František Rint z České Skalice. Po návštěvě Kostnice jsme si mohli zakoupit lebky, pohledy a nebo nějaké věci. Po nákupu jsme už odjížděli domů.
Výlet se mi hrozně líbil a určitě bych se tam někdy ráda zase podívala.
Markéta Navrátilová 7. A
..............................................................................................................

Exkurze Brno

Ráno 14. 5. jsme se sešli na vlakovém nádraží v Letovicích, abychom nasedli do vlaku směr Brno. Vypravili jsme tam proto, abychom se prošli historickým centrem města. Počasí nebylo vůbec příjemné, foukal studený vítr a začínalo pršet, proto jsme měli obavy, jako se celý den vyvede. Navíc se nám učitelé snažili vnutit myšlenku, že při takovém počasí se vrátíme zpátky do školy, což jsme všichni odmítli.
Jeli jsme rychlíkem, ale někteří litovali, že jsme neměli místenky, protože v kupé seděli i jiní cestující, než naši spolužáci. Potěšilo nás, že cestou přestalo pršet. Po vystoupení z vlaku jsme šli kolem Měnínské brány ke kamenné panně na Orlí ulici. Pověst O kamenné panně známe z hodin občanské výchovy. Našli jsme studnu, kam prý podle této pověsti skočila Johana, protože si nemohla vzít muže svých představ, a také sochu, kterou nechal vytesat její milý na její památku. Potom jsme šli ke kapucínskému kostelu, kde jsme nejprve obdivovali zaparkované červené Ferrari. Potom paní učitelka koupila vstupenky do hrobky, kterou jsme si prošli a viděli kostry mnichů a šlechticů, kteří jsou zde pohřbeni. Informace o jednotlivých místnostech nám četla paní učitelka. Potom jsme se přesunuli k Petrovu. Vevnitř jsme viděli krásný oltář a varhany, které prý mají 6 000 píšťal. V zahradách jsme se nasvačili a prohlédli jsme si Brno z hradeb kolem kostela. Cestou ke Staré radnici s pokroucenou věžičkou, krokodýlem a kolem jsme míjeli Moravské zemské muzeum, divadlo Husa na provázku, Zelný trh, kde právě probíhal archeologický výzkum, a divadlo Reduta, před kterým se vypínal na podstavci Mozart. Poslední historická zastávka byla u kostela sv. Jakuba, kde nás všechny zaujala malá socha neslušného mužíčka nad jedním oknem. Uvnitř kostela jsou hrobky, jedna z nich je obránce města Brna v době švédských válek.
Potom už nastal toužebně očekávaný rozchod, který byl dostatečně dlouhý k tomu, abychom mohli navštívit KFC a některé obchody. Nejvíc zábavy nám poskytla voda z kašny na náměstí Svobody. Přestože nepršelo, někteří byli jako zmoklé slepice.
Cestou zpět do vlaku v Blansku přistoupili někteří naši starší spolužáci, kteří byli sportovat nebo soutěžit ve zdravotnických znalostech. Tak jsme si vyměňovali naše poznatky. Počasí nakonec nebylo tak nejhorší, atmosféra byla pohodová a všem se exkurze líbila. Nestihli jsme navštívit některá další místa, proto pan učitel rozhodl, že se do Brna zase podíváme během školního výletu.

Účastníci exkurze, 6. C
...............................................................................................................
Exkurze do Brna
Ve čtvrtek 15.5.2014 jsme jeli na exkurzi do Brna. V autobuse jsme dostali pracovní listy, které se vázaly k prohlídce Brna. V Brně jsme zastavili u Janáčkova divadla. Po cestě na Starou radnici jsme si na kostele sv. Jakuba prohlédli neslušného mužíčka. Když jsme došli k radnici, tak jsme uviděli pokřivenou věžičku. V průchodu visel na stropě obrovský krokodýl zvaný brněnský drak a na stěně bylo připevněno brněnské kolo. Pak jsme zamířili do kopce na hrad Špilberk, kde jsme měli objednanou prohlídku kasemat. Prohlídka byla celkem strašidelná, hlavně, když jsme si při výkladu představovali, co se zde odehrávalo. Toto vězení bylo určeno pouze pro muže. Paní průvodkyně nám vyprávěla, co vězni celý den dělali, na čem spali a kolik dostávali teplého a studeného jídla za den. Později bylo zavedeno pět stupňů mučení, které byly velmi drastické. Nakonec jsme to všichni přežili a šli jsme na náměstí Svobody, kde jsme měli rozchod. Výlet se nám líbil, jen ta strašná zima.

Za třídu 6.B napsali Libor Teichmann, Kateřina Schwarzová

..................................................................................................................
IVANČENA 2014
Ivančena (925 m n. m.) je kamenná mohyla v Beskydech pod vrcholem Lysé hory. Byla postavena na památku pěti skautů, kteří byli popraveni za účast v protinacistickém odboji za druhé světové války.
Mohylu založil 30. oddíl Junáka z Moravské Ostravy a to 6. října 1946 na památku pěti členů „Odboje slezských Junáků", kteří byli 24. dubna 1945 popraveni v polském Těšíně na židovském hřbitově.
Mohyla je v současnosti symbolem vlastenectví, statečnosti a přátelství. Zabírá asi 300 metrů krychlových. Sahá do výšky 4 metrů. Do roku 1989 byla mohyla i symbolem odboje proti nesvobodě.
Poutě k mohyle trvají dodnes. V sobotu, která je nejbližší 24. dubnu , tedy Mezinárodnímu dni skautů a skautek, tam míří skauti z celé republiky a v neděli pak trempové. Mohyla se stále rozrůstá a je složená z kamenů z různých koutů světa, které přinášejí všichni, co sem putují. V poslední době se ale kameny sesouvají a mohyla se rozpadá. Skauti proto vyhlásili sbírku na její obnovu, která se uskuteční v roce 2015.
I já jsem s dvěma kamarády a skauty z Boskovic vydala 26. Dubna na Ivančenu. Po tříhodinové cestě autobusem, kterou jsme strávili vyprávěním táborových historek, jsme dorazili pod Lysou horu. Jakmile jsme vystoupili z autobusu, spustil se jarní lijáček a horské stezky, kterými jsme šlapali vzhůru, byly za chvíli samé bahno a potůčky vody. Není se čemu divit, když po nich jdou stovky lidí.:D
Po strastiplném výstupu v mlze, dešti a s batohem na zádech jsme dorazili asi na 5 km vzdálenou Ivančenu, která byla opravdu zasloužená. Na místě jsme si mohli zakoupit památeční nášivku a účastnili se pietního aktu u mohyly. Nezapomněli jsme ani na československou a junáckou hymnu, kterou si s námi( asi 1500 skauty) zazpívali i dva naši bratři, co donesli v roce 1946 první kříž a první kameny.
Poté, když se počasí umoudřilo a konečně na nás sluníčko zamrkalo, jsme se rozhodli vyjít ještě na Lysou horu, vzdálenou od Ivančeny asi 2 km. Myslela jsem, že horší cesta než na Ivančenu není , ale byla. Na Lysou horu, po kamenité cestě a v potoku vody, který tekl z vrcholu. Naštěstí moje nové pohorky vydržely a já to zvládla až nahoru. Po cestě jsem se s údivem dočetla, že i v našich horách jako Beskydy umírají lidé. A když jsme došli na vrchol, kde byla mlha a nebylo nic vidět, vlastně jsme byli už v mracích :D, jsme posvačili a vydali se zase dolů. Naštěstí po cestě jak nahoru tak i dolů byl nádherný výhled. Zpátky jsme dojeli autobusem zase domů. Odjížděla jsem s úžasným pocitem, že jsem zase překonala jednu výzvu, potkala půl druhého tisíce bratrů a sester, donesla svůj kámen na Ivančenu a hlavně se ujistila, že jsem tady (v Junáku-skautu) správně.
Anežka Fadrná ( skautka z letovického střediska) 9.C
...........................................................................................................
Výlet do Londýna

Natálie Dopplerová, žákyně 9.C, se vydala na třídenní výlet do Londýna. Zajímá Vás, jak se jí to tam líbilo, co všechno navštívila nebo kolik utratila peněz? Třeba Vám to tento malý rozhovor prozradí.

Které místa jsi navštívila?
Navštívila jsem the Tower of London, St. James´s Park, Hyde Park, Tower Bridge, Westminster Abbey, Big Ben, Queen Mary´s Garden, the London Eye a muzeum voskových figurín Madame Tussauds.

Procvičila sis angličtinu? Ano, procvičila.

Něco zajímavého, co jsi zažila v Londýně a v Česku bys to zažít nemohla? Především to, že tam jsou mnohem přátelštější lidé, než v Česku, je tam úplně normální, že vás někdo zastaví na ulici, začne se s vámi bavit, nebo vám řekne, že vám to sluší. To se mi v Česku nikdy nestalo a tuším, že ani nikdy nestane.
Co tě na Londýně nejvíc zaujalo? Zaujalo mě celkově to celé město, památky, spousty obchodů a hlavně atmosféra města.
Kolik jsi tam utratila peněz? Utratila jsem tam hodně peněz, to bych radši ani nepsala hlavně kvůli tomu, že je to tam mnohem dražší než u nás a celkově je tam úplně jiná životní úroveň.
Jaká byla tvoje motivace jet do Londýna? Jela jsem tam kvůli tomu, že jsem chtěla poznat atmosféru Londýna a samozřejmě vidět nějaké památky a poznat nové lidi a tamější zvyky.

Děkuji za rozhovor.
Marcela Zunková, 9.C
.................................................................................................................

Německo 2014
Středa- 23.4.
Dne 23.4.2014 jsme se v 7 hodin ráno sešli před školou, kde na nás čekal autobus. Rozloučili jsme se s rodiči a chvíli po sedmé vyjeli. Čekala nás dlouhá cesta. Kolem 13. hodiny jsme překročili hranice. Po cestě bylo několik zastávek na benzínkách. V 19 hodin jsme dojeli do Kirchlintelnu, kde na nás už čekaly naše rodiny, ve kterých jsme byli po celou dobu ubytováni. Po seznámení s rodinami jsme si vybalili věci, dali si večeři a unavení zalehli do postelí.
Čtvrtek - 24.4.
Ve čtvrtek nás čekal program ve škole. První dvě vyučovací hodiny jsme strávili s německými kamarády v hodinách. Později jsme šli hrát hry na seznámení, obkreslovali jsme si ruce a psali do nich údaje o sobě a o našich kamarádech. Odpoledne jsme měli volný program v rodinách. (Někdo navštívil koupaliště ve Verdenu, konaly se nákupy, někdo se domluvil, aby se sešli němečtí a čeští přátelé. Zkrátka každý měl program, jaký si domluvil se svojí rodinou).
Pátek - 25.4.
V pátek jsme šli opět do školy, ale jen na 1. vyučovací hodinu. Poté jsme začali pracovat na projektu „Stěna přátelství". Rozdělili jsme se do tří skupin:
1.skupina pracovala s obkreslenýma rukama z minulého dne, lepila do nich fotky a rámovala fotky ze starších pobytů.
2.skupina šla malovat české, německé a francouzské vlajky (škola v Kirchlintelnu má partnerství i s Francouzi).

3.skupina vyráběla dřevěné destičky a vypalovala do nich všechny data od roku, kdy máme s jejich školou partnerství.

Sobota - 26.4.
Další den jsme se vydali do Serengeti parku, který byl asi půl hodiny cesty od Kirchlintelnu. Nasedli jsme do autobusu, který nás vezl ve výbězích s volně puštěnými zvířaty. Měli jsme asi patnácti minutový rozchod u výběhu s kozami a poníky, které jsme mohli krmit a hladit si je. Také jsme byli asi 2 metry od slonů, což byl pro nás zážitek. Po jízdě autobusem jsme měli rozchod po celém Safari asi 3 hodiny. Vyzkoušeli jsme například atrakci Komba, kterou s námi vyzkoušel i pan učitel Zimmer (Zimmer znamená německy pokoj). Následovalo mnoho dalších atrakcí. Jedna z nich je vodní Safari, kde jsme jeli na lodičce a byly tam plastové modely zvířat, které na nás šplíchaly vodu. Někteří vyzkoušeli i atrakce, kde jsme byli hlavou dolů... Také jsme se mohli projet v menším autobuse, kde nám zvířata lezla do oken a další. Asi ve čtyři hodiny jsme jeli zpátky do rodin, kde jsme měli po zbytek večera volný program. Byl to zážitek, který v České republice určitě nezažijeme!
Neděle - 27.4.
V neděli jsme měli volný program v rodinách. Někdo vyrazil k moři, někdo zase do Aquaparku, na nákupy nebo do muzea. My jsme navštívili Severní moře. Bylo docela teplo a byl odliv, takže jsme se mohli projít po moři a opalovat se. Společně jsme si s rodinou dali oběd a šli se podívat do města a nakoupili suvenýry. Večer jsme grilovali, povídali jsme si a pak šli unavení spát.

Pondělí - 28.4.
Pondělí jsme odstartovali ve škole. Po první hodině jsme autobusem odjeli do nedalekého městečka Verden. Rozdělili jsme se do skupin a dostali jsme papír s úkolem, který jsme museli splnit. Na splnění úkolu jsme měli cca 2,5 hodiny, takže zbyl čas na menší nákupy (nevím tedy, jestli „menší‘‘ nákupy je úplně správné ). Nejprve jsme zamířili do supermarketu a nakoupili plno sladkostí. Potom jsme ještě prošli pár dalších obchodů a autobusem jsme vyrazili ke Kletterparku. Jednalo se o lezecký park. Mohli jsme si vyzkoušet šest lezeckých drah, které byly postupně vyšší a obtížnější. Ta nejvyšší měla 10 metrů! Někdo to zvládal pomaleji a někdo rychleji. Každopádně vyhnout se hnědému oblečení po dojezdu na lanovce bylo těžké!
Úterý - 29.4.
Přímořské město Bremerhaven bylo naším úterním cílem. V Kirchlintelnu u školy nás nabral autobus a asi po hodině a půl jsme byli na místě. Měli jsme namířeno do Klimahausu. Jednalo se o ,,muzeum" vegetačních pásů a počasí na naší planetě. Nejdříve nás jeden pán uvítal a řekl nám pár informací ohledně Klimahausu. Poté nám pustil krátký film, který byl ovšem v němčině, takže mu většina z nás nerozuměla. Dostali jsme papíry s úkoly, které pro nás paní učitelky přeložily do češtiny a vydali jsme se na cestu do tropů a zimy. Nejprve jsme procházeli pavilonem s tropickým počasím. Bylo tu 38 stupňů!! Vstoupili jsme taky do místnosti, kde bylo naopak jen -8 stupňů. Mohli jsme si taky například vyzkoušet, jak se v televizi hlásí počasí, procházeli jsme chodbou plnou světýlek atd... Po návštěvě Klimahausu jsme měli rozchod v obchodním centru, společně jsme se vyfotili a unavení jsme jeli zpět do Kirchlintelnu.

Středa - 30.4.

Ve středu jsme se naposledy sešli ve škole. Dodělávali jsme Stěnu přátelství. Dokreslili jsme mapku Německa, Francie a Česka, dodělali jsme rámy s fotkami a vypálili poslední destičky. Musím uznat, že se stěna povedla a moc se mi líbí. Po dokončení jsme se společně vyfotili u našeho díla. Odpoledne jsme měli volný program v rodinách. Většina si poslední odpoledne užívala v nákupních centrech a někdo si jenom vychutnával poslední chvilky s německou rodinou. Večer jsme dobalili poslední věci a...

Čtvrtek - 1.5.
... už je tu čtvrtek - odjíždíme domů! V sedm hodin ráno jsme měli sraz před školou v Kirchlintelnu. Se všemi jsme se rozloučili a vyrazili směr Letovice!
Myslíme si, že výměnný pobyt je velká zkušenost, protože komunikujete anglicky (německy), takže se hodně procvičíte, ale i rozšíříte slovní zásobu a poznáte spoustu nových přátel. Celkově se nám líbil celý pobyt. Nejlepší byl asi Serengeti park a Kletter park. Poznaly jsme spoustu nových přátel, a rády bychom jely i v dalších letech! Všem bychom to doporučily, protože je to obrovský zážitek!
To bylo naše hodnocení. A co na výměnné pobyty říkají jejich stálí účastníci Kanza Tari a Karel Stria?


Kanza Tari
•Do you like the Czech republic?
Yes! It was always great time in the Czech republic.
•Do you like czech people?
I like them much. All of them are very nice and good people.
•Do you want to go to Letovice again?
I love Czech and Letovice and i want to go there so much!
•Is the school in Letovice better than in Kirchlinteln?
If i would speak czech, the school in Letovice would be better.

Karel Stria
•Jak se ti líbilo v Německu?
V Německu jsem byl už potřetí. Každý pobyt byl pro mne velkým zážitkem a zkušeností. Tento rok to byl můj poslední pobyt, a tudíž jsem se snažil si jej užít. Byl to pro mě velmi emotivní pobyt, kterého nikdy nebudu litovat! Počasí nám také přálo, takže si mohu troufnout říci, že to byl můj nejlépe strávený týden v tomto školním roce.
•Jací byli Němci?
Tato otázka ve mne probudila dojem, jako by byli Němci z jiné planety (něco nám neznámého). To rozhodně ne! Štěstí chtělo tomu, abych se dostal do pětičlenné rodiny, kde přebývá radost a víra v Boha. Strávili jsme celý týden v radostné, ale především vtipné harmonii. Není nad to, když se dostanete do úplně cizí rodiny a zjistíte, že stačí pouhý týden, a vy k této rodině úplně přilnete. O to těžší je pak odloučení od ní.
•Chtěl by ses do Kirchlintelnu podívat i po základce?
Určitě! Pokud čas dovolí, rád bych se vydal s mojí rodinou na výlet do Kirchlintelnu.
Před odjezdem do ČR jsem se domluvil s moji bývalou týdenní rodinou, že bychom se k nim stavili a ve stanech přespali u nich na zahradě.
•Je podle tebe škola v Kirchlintelnu lepší než u nás?
Nemyslím si, že bych vám mohl říci, která škola je lepší. Každá škola má svá specifika a tudíž je každá škola individualní. Dle mého názoru záleží hlavně na učitelích. To oni jsou ti, kteří se vám navždy vtisknou do paměti. Jediné co mohu říci, tak to, že pokud chcete jejich školu alespoň trochu poznat, tak se nebojte a vydejte se s naší školou na příští pobyt. Stojí to za to!
Sára Řehořová a Karolína Sičová
................................................................................................................
Vídeň

Dne 15.5.2014 jsme jeli do Vídně. Nastoupili jsme do autobusu a připravovali jsme se na dlouhou cestu. Cesta ubíhala velmi rychle a znenadání jsme byli v Rakousku, kde nás velmi nemile překvapilo deštivé a větrné počasí. Paní učitelky se nezalekly, částečně pozměnily plán prohlídky a pokračovali jsme dále směrem na Schönbrunn. Kvůli nepříznivému počasí jsme rychle prohlédli zahrady a dozvěděli jsme se nějaké zajímavosti o tomto venkovském sídle Habsburků. Poté jsme zamířili k náměstí Marie Terezie, kde jsme navštívili Přírodovědecké muzeum, které bylo nanejvýš zajímavé a krásné. Po domluvě s učitelkami jsme se rozdělili na dvě skupiny. První skupina si prohlédla významné historické památky a druhá skupina nás deváťáků šla s mapkami plnit zadané úkoly, jak je nazvala naše paní učitelka „úkoly pro odvážné". Někteří z nás také navštívili Schmetterlinghaus. Po krátkém rozchodu jsme se setkali na náměstí Marie Terezie a vyrazili k Hundertwasserovi. Tento neobyčejný dům plný barev a nerovných čar nás okouzlil. Unavení a plní zážitků jsme se vrátili do autobusu a vyjeli na zpáteční cestu do Letovic.
Jana Pospíšilová, 9.C


..........................................................................................................

    Soutěž mladých zdravotníků, zn. „to (ne)bude dobrý"

Bylo 14. května, asi kolem 7:15. Čekali jsme na vlak, který nás měl zavést do Blanska, na soutěž mladých zdravotníků, na kterou jsme se tak pilně připravovali. Vlak přijel a my jsme si znovu (asi po milionté) opakovali obvazovou techniku a situace. Po loňské ne příliš pozitivní zkušenosti jsme nechtěli nechat nic náhodě, a ano, měli jsme vše probrané do nejmenšího detailu. Letos nás už nemohla překvapit vybuchlá bomba, amputovaný palec válející se pod lavičkou ani vnitřní krvácení břicha. Tentokrát nám nikdo neumře!

Dorazili jsme na místo a zjistili, že máme ještě spoustu, spoustu času. Ale hodina pravdy se blížila a nervozita byla čím dál tím větší.

Stanoviště č. 1: Modlili jsme se, abychom neschytali tu nejhorší situaci hned ze začátku, jako tomu bylo minulý rok. Hvězdy nám byly pravděpodobně nakloněny, zkrátka, nedopadlo to úplně nejhůř. Ovšem nepopíráme, že plno věcí jsme mohly udělat lépe, ale tak... přece jenom to bylo první stanoviště, a nebyla zaznamenána žádná úmrtí. Poměrně sympatickému rozhodčímu se podařilo vyvést nás z míry již na začátku, když řekl něco o nějakém hlášení. Ovšem nešlo o nic závažného, teď už konečně k tomu, co se odehrálo poté (jinými slovy, nyní se konečně dozvíte, co se stalo). Viděli jsme dívku, která ležela na zemi, a hysterickou maminku. Její Alenka měla nějakou vrozenou srdeční vadu. Nakonec jsme přišli na to, že má u sebe maminka prášky. Přestože nám vytkli „pár" detailů, vesměs se nám to povedlo slušně.

Byla to první situace, snad proto jsme byli trošku zdeptané. Naštěstí poté přišlo menší rozptýlení. Nečekala nás další situace, ale přednáška. Ovšem „přednáška" je poměrně povznesený výraz. Původně jsme mysleli, že to bude něco o zdravotnictví, ovšem ta paní se okamžitě vytasila s tématy alkohol, cigarety, marihuana, drogy, vzápětí následující témata sex a těhotenství. Ale bylo to fajn. Jmenuje se to PVC poradna a je to pro dospívající od 13 do 26 let. Člověk si tam jen tak může přijít a dělat, co ho napadne - popovídat si s ostatními, zahrát si tam nějakou hru... Především tam ale jsou lidi, kteří jsou ochotni toho člověka vyslechnout a popř. mu i poradit. Řeší se tam různé věci, od nedorozumění s rodiči až po alkoholové, drogové závislosti... Super je na tom to, že to vše je 1) anonymně, stačí říct své jméno či přezdívku, a 2) oni to nehlásí dál, např. se jim můžeš svěřit, že děláš něco ilegálního, a oni to nebudou nikde hlásit. V PVC jsme se zdrželi. Zatímco minulý rok jsme od našeho tehdejšího „ukecaného" hostesáka slyšeli samé: „No, tak ještě máme chvíli čas, tak počkáme.", nyní jsme opravdu byli trošku pozadu.

Po příjemném rozptýlení nás však ani tentokrát nečekal žádný masakr, nýbrž lidé od Besipu. Zatímco žáci z Deštné (byli z 1. stupně, chodili jsme společně) jezdili na kole, my jsme vyplňovali test. Tady bychom snad mohli podotknout jen to, že nás více než samotný test zaujal fakt, že se tam na nás na stole usmívaly bonbóny a přímo jako by říkaly: „Snězte nás, snězte nás!". Samozřejmě jsme se nenechali pobízet dvakrát.

Další stanoviště - obvazová technika. Minulý rok nás hodně překvapila Hippokratova čepice, a proto jsme se tento rok rozhodli obvazovou techniku nepodceňovat a řádně jsme se na ni připravili. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, tvrdá námaha se vyplatila a my jsme dostali PLNÝ POČET BODŮ!!

Stanoviště č. 2: Maminka šla se svým malým Péťou z nemocnice. Cestou ale nějak ošklivě spadli. Malé dítě jsme museli okamžitě resuscitovat (masáž srdce), problém byl v tom, že tam nebyla rouška, což nás zarazilo (v případě, že resuscitační rouška chybí, se samozřejmě nedýchá vůbec, to jsme věděli), proto nám to trvalo trošku déle, než jsme se do masáže srdce pustili, ale jinak v pohodě. Hysterickou maminku jsme odvedli trošku dál, zjistili jsme, že měla zlomenou ruku. Celkově jsme to stanoviště zvládli dobře. Akorát nám „Santa" (ale no tak, v té své srandovní červené kombinéze tak vážně vypadal!) řekl, že NIKDY nemáme říkat: ‚To bude dobrý!‘, protože nevíme, jestli to bude dobrý, nesmíme v nich vzbuzovat falešné naděje. Absurdní, viďte? - jako by někdo chtěl slyšet: ‚Buďte naprosto v klidu, váš syn teda možná jako umře, ale život jde dál, ne?‘ ...
Stanoviště č. 3: Toho jsme se báli nejvíce, protože u toho mělo být nejvíc osob (tzn. 4). Protože jsme předtím potkali figuranty, vydedukovali jsme, že tam půjde o utonutí. Velice nás zneklidňovalo i to, že doteď tam nikde nebyla žádná krev.
Dorazili jsme na stanoviště, kde nám bylo řečeno, že čtyři kamarádi někam šli a dva z nich spadli do řeky. Jedna dívka je vytáhla, a... to je vše, dále uvidíte sami.
Vzápětí se na nás vrhla hysterka. Pokud jste si toho všimli, tak za ten den třetí, a musíme říct, že byla rozhodně nejhorší, ačkoliv za tento abnormálně přesvědčivý herecký výkon by se nemusel stydět ani takový Miroslav Donutil nebo Bolek Polívka, vůbec bychom se nedivili, kdyby byla nominována na herečku roku. Upřímně jsme tentokrát měli sto chutí dát jí facku (náhodou, je to povoleno! - v krajních případech, samozřejmě), nakonec v nás však zvítězilo sociální cítění... no uznejte, ten den ta milá dívenka možná přijde hned o tři kamarády, a kdyby se musela starat ještě o vlastnoruční podpis mé dlaně na své zcela dokonalé tvářičce, nebylo by to už příliš?
Upřímně, máme trošku guláš v tom, co se stalo těm dalším, ale domníváme se, že šlo o otřes mozku, dále nějaké mozkolebeční poranění... hysterka nás bohužel příliš zaměstnávala, takže více toho nevíme.
Pan rozhodčí (i hysterka, která se v tu chvíli zatvářila jak anděl pomsty) si nás pěkně vychutnali, přestože prý tam byli i daleko horší.

To nejhorší jsme měli zdárně za sebou a čekal nás pouze...
... Transport: Bylo nám řečeno, že jsme měli 2. nejzajímavější transport ze všech (originalita se cení, ne?). Měli jsme z improvizovaného materiálu vytvořit nosítka a pak pacienta, v našem případě Janičku, přepravit ke kadeřnictví. Naším úhlavním nepřítelem byly schody. Tohle byla snad jediná věc, která se nám minulý rok povedla líp, ale tak co, svět se nezboří...

Shrnutí: De facto jsme neudělali žádné zásadní chyby, které by naše drahé pacienty ohrozily na životě, spíše to byly takové opravdu drobnosti (dobře, ten tep bychom měli ještě dopilovat).
A dnešní rada zní: Lidičky, nikomu nikdy neříkejte, že to bude dobrý!! (pokud ovšem nejste jasnovidci...)

Umístění: Představte si:
„Třetí místo získává..." (chvíle hrobového ticha; je možné, že bychom snad mohli být? ...) „...Gymnázium Blansko!" Pff... takže nic, no co se dá dělat. (téměř ztracená naděje)
„Na druhém místě je základní škola..." (počkat, počkat, my jsme základka, ale to přece není možné, my přece nemůžeme ...) „...LETOVICE!"
OHLUŠUJÍCÍ VÝKŘIK a pak už si banda rozjařených holek pádí pro výhru, která nám mimochodem naprosto právem náležela (no a ne snad?!). Pořád tomu nemůžeme uvěřit... JSME NA DRUHÉM MÍSTĚ, MY!!! Ne, samozřejmě že nejde o to, kolikátí jste, ale přece jenom to hrozně potěší.
Naše vítězství jsme samozřejmě museli oslavit, takže okamžitě směr Severka, no a potom - domů.
Ještě pár posledních slov: Než skončíme, dovolte nám, abychom poděkovali kapitánce Anežce, Janičce, Terezce a Terezce - holky, spolupráce s vámi je prostě nejlepší! Anežko, Janičko, budete nám chybět. A především chceme poděkovat paní učitelce Jurové. Děkujeme Vám za všechno, co jste pro nás udělala, za to, co jste nás naučila, že jste kvůli nám musela ve čtvrtek dříve vstávat, věřila jste nám a motivovala nás, prostě, že jste to s námi vyhrála.

J. Vitoulová VIII. A a T. Halatová VIII. B
..............................................................................................................................

Občanské fórum 2014
Už asi měsíc nás upoutávají po Letovicích plakáty: OBČANSKÉ FÓRUM! ZDRAVÉ MĚSTO! POJĎME SPOLEČNĚ DISKUTOVAT!. Dobře, tak tedy pojďme. Šli jsme jako skupina deváťáků diskutovat o problémech, které se vztahují na naše město. Mohli jsme diskutovat v oblastech: kultura, společnost, vzdělávání, zdravý odpočinek, životní styl, veřejná správa, zemědělství, cestovní ruch, ekonomika.... Já jsem seděla u stolu školství, společnost, kultura. Spolu se mnou tam seděli ještě dva moji kolegové a dvě paní z DDM a také paní učitelka Tenorová. Společně jsme našli několik problémů v této oblasti, které jsem poté prezentovala před lidmi, kteří přišli na toto fórum. Po odprezentování jsme hlasovali pro 10 nejpalčivějších problémů. Tyto body budou uveřejněny v dotazníku, který bude zaslán všem obyvatelům města a jejich přilehlých částí.
Za mě se mi tato akce líbila. Myslím, že rok od roku je účast hojnější a hojnější. To je pro pořadatele určitě příznivá zpráva. Také doufám, že problémy, které jsme našli, se vyřeší, aspoň částečně.
Anežka Fadrná, 9.C


Vlastní tvorba


Filipojakubská noc

Protáhla jsem se po dlouhém spánku, až to ve mně všechno pokřupalo. „Ach, člověk taky vůbec nemládne, to jsou dneska zase bolesti. Auvejs!"
Za pár minut jsem se vydala do obchodu, tedy až po tom, co jsem ze sebe udělala člověka. Ono sčesat takový háro, že ty vlasy trčí všude možně i nemožně do vzduchu, není vůbec jednoduché, ale léta praxe člověka naučí, jak na to.
V obchodě jsem zaslechla, jak si sousedky povídají o tom, že zítra je 1. máj a jestli si jejich manželé alespoň vzpomenou na polibek pod rozkvetlým stromem. V tu chvíli mi to nepřipadalo důležité, ale po cestě domů s nákupem jsem si to uvědomila. „Jestli je zítra 1. máj, tak to znamená, že dnes je 30. duben?!" Úplně jsem na to zapomněla! Dnes je přeci Filipojakubská noc! Den, na který se těším celý rok, a já bych na něj úplně zapomněla... Musím zařídit spoustu věcí. Řidičák, techničák, dopravní prostředek, vhodný úbor, knížku a bylinky seženu až večer. Moment... Kde mám technický průkaz?
Prohledala jsem každý kout mého skromného domu a nakonec jej našla v kapse od bundy. Rychle jsem si vyžehlila oblečení a natankovala ten úžasný spolehlivý stroj, který mě dopraví až na určené místo. Musela jsem zkontrolovat svoji příručku a všechny návody a recepty, aby mi třeba nějaký nechyběl. Při otevření této tlusté trochu rozpadlé bichle se zvedl prach tak silně, že jsem neviděla ani okno přímo proti mně. Ten zvířený prach rozpoutal spoustu kýchání, jsem totiž alergik. Uvařila jsem si do zásoby pár lektvarů a provedla nějaká kouzla. Všechna se mi povedla a já z toho měla ohromnou radost.
Než to člověk všechno nachystá, připraví, zkontroluje, tak to chvilku trvá, ale věřte mi, výsledek stojí za to. Začalo se pomaličku stmívat, to je nejvyšší čas pro trhání bylinek. Šla jsem ven a brala si pod schody koště. „Zametáte, zametáte?" ptala se sousedka, ta baba má oči všude. Potřebovala jsem se jí rychle zbavit, tlačil mě čas: „Ále musím uklidit, na víkend čekám návštěvu, tak uklízím." Zdálo se, že jí moje odpověď stačila, a tak zalezla zase zpět do jejich domu. Popadla jsem koště a předstírajíc, že zametám schody, jsem se odplížila do předsíně. Zkontrolovala jsem všechny ukazatele paliva, rychlosti a nastavení, hlavně, jestli to pořádně brzdí. Všechno se zdálo být v pořádku. Převlékla jsem se do černých šatů a vzala si svůj amulet a samo sebou i pozvánku. Vyšla jsem na dvorek a pořádně se rozhlédla, aby se někdo nekoukal. Nasedla jsem na koště a zkoušela nastartovat. Nechtělo chytnout. „Pitomé koště! Proč mi to nejde jako Harrymu?" Napotřetí motor konečně naskočil a já mohla přidat plyn. Pořádně jsem na to šlápla, měla jsem málo času a moc práce.
Tachometr ukazoval přes 135 km/h, ale já letěla dál. Trvalo to sotva pět minut a já už viděla svoje tajné místečko. Každá z nás měla nějaké takové místo, které uměla najít jen ona a to i poslepu a vždy se zde našlo všechno, co bylo potřeba. Koště jsem zaparkovala pod stromy a šla pro bylinky. Sběr těchto kouzelných, léčivých, ale samozřejmě i jedovatých rostlin trval sotva hodinku a já musela letět dál. Tentokrát koště spolupracovalo a motor naskočil rychle, zapnula jsem světla a pospíchala na sraz.
Nikde nebyla žádná zácpa, takže jsem mohla letět jako blesk a nemusela čekat v dlouhých kolonách, jak tomu bylo naposled. Letěla jsem tak rychle, až jsem někdy měla strach, že mi ta ručička vystřelí přímo do obličeje, jak moc se vymykala kontrole. Let mi trval sotva hodinku a půl, taky aby ne, když jsem musela urazit takovou štreku. Naše setkání nebylo pouze místní, nebo státní, my pořádali i celosvětové schůzky a všichni jsme si rozuměli.
Chvilku trvalo, než jsem našla místo na parkování a bezpečně uzamkla svoje košťátko, vzala jsem si všechny svoje pomůcky a šla se přivítat s ostatníma. Musela jsem předložit pozvánku, ve které stálo:
„Zdravím vás, drahé kamarádky,
náš velký den je zase zpátky!
Volám vás všechny v tomto čase,
slet sesterstva se chystá zase.
Až v poslední den dubnový se nebe setmí, měsíc zbledne,
každá z nás na koště sedne.
Ohňů žár - jak nebe plné hvězd,
nás neomylně bude vést
na místo plné temných kouzel,
kdo pozvání by se tam vzpouzel?
Srdce mé už se nyní třese
radostí, až sejdeme se.

Letu zdar! Vaše Bertánie Vocásková"

a spokojeně jsem se připojila k ostatním. Jako první jsem potkala svoji bývalou učitelku, vždycky jsem věděla, že je to čarodějnice a když se v osmnácti projevily moje schopnosti a já byla pozvána na první slet, tak se moje teorie potvrdila.
Byli tu snad všichni, koho jsem znala. Aby bylo jasno, tento den není jen dnem čarodějnic, schází se zde všechny nadpřirozené bytosti. Šla jsem za nimi k velkému ohni a začala si povídat s lesní vílou, vlkodlakem a jedním čarodějem. Blížila se půlnoc a byli tu už všichni, jen občas se stávalo, že by si někdo nechal ujít tuto magickou noc. S úderem půlnoci jsme vzali každý hrst bylin a vhodili je do ohně. Se zatajeným dechem jsem pozorovala, jak žhavé plameny přijaly tyto rostlinky a jen se po nich olizovaly, jako by chtěly stále víc a víc. Najednou se obloha zatáhla a pročísl ji blesk, který udeřil přímo do našeho ohniště. Byla to souhra světel a různých barev. Bylo to kouzelné. Ruce se mi chvěly z toho velkého očekávání a já cítila ten obrovský nával energie, který nelze vysvětlit. Tato energie mě vždy fascinovala a vždy jsem se těšila na tento den, každý rok zas a zas. Už jako malá jsem vydržela hodiny koukat do plamenů ohně v tak nádhernou noc, už jako malá jasem pociťovala tu prazvláštní magickou energii a velice se mi líbila.
Po tomto „dobíjecím" rituálu jsme vzali pár dřívek a z hlavního ohně jsme zažehli i pár dalších ohníčků, přes které jsme skákali. Tuto noc jsme si opravdu vždy užili, slavili jsme zpěvem i tancem. Slavili jsme až do rozednění.
Odcházela jsem s velice dobrou náladou, plná magické energie a natěšena na další rok. Rozloučila jsem se s ostatními, usedla na moje milované košťátko a letěla domů.

Kristýna Müllerová 9.B
-------------------------------------------------------------------------------------------------------
DEVÁŤÁCI: NAŠE ŠKOLNÍ STORY PRÁVĚ KONČÍ...

Jako by to bylo včera, co nás, dnes už zkušené školáky, rodiče vedli do školy. V jedné ruce pytlík s přezůvkami, ve druhé co nejpevněji svíráme jediný pevný bod vesmíru - maminčinu ruku. Nevíme, co nás čeká. Byli jsme jako Alenka v říši divů. Nová paní učitelka nás učila samé nové věci - čtení, psaní, počítání,...Ve školce se mi sice před prázdninami už nelíbilo, ale po pár pětkách z psaní a dvou poznámkách jsem rychle pochopila, že školka je prostě školka, ale škola - to je boj! Prvních pět let uteklo jak voda a protože je škola ve Křetíně jen do páté třídy, začali jsme na druhý stupeň chodit do Letovic.

Najednou nás nebylo 10, ale 90, tři třídy po 30 žácích. A to jsme slabý ročník. Byl to obrovský šok, ale díky našim paním učitelkám třídním jsme to zvládli. Byl z nás nový kolektiv. Přestože občas vznikly drobné neshody názorů, postupem času se vše dalo do pořádku. Uvědomili jsme si, že tím jen ztrácíme čas. V sedmé třídě se jelo společně na lyžák. Byla to výborná příležitost poznat víc i spolužáky z ostatních dvou tříd. Stala se z nás dobrá parta. Pak k nám ale přišli dva kluci, dvojčata, o rok starší než my. Na první dojem se zdáli být alespoň minimálně slušně vychovaní, ovšem jak čas ukázal, všichni jsme se spletli. Otřásli třídami 8.B a 8.C jako hurikán a kdo nestál pevně zakotvený v zemi, toho setřásli s sebou dolů. Všichni učitelé i učitelky si s nimi dali obrovskou práci. Naštěstí jsme to všichni zvládli bez větších ztrát. Na konci osmé třídy oba kluci odešli na střední školu a naše třídy se vrátily do starých kolejí. A teď jsme v devátém ročníku, jsme nejstarší na škole. Musíme jít příkladem mladším žákům, což někteří nedokážou pochopit. Zdá se být vše báječné. Proč tedy musíme odejít?
Když nám bylo 6, nechápali jsme, proč musíme chodit do školy. Teď někteří nechápeme, proč musíme odejít. Zase si zvykat na nová pravidla, to se nechce nikomu. Tak proč se tedy děje tolik změn v našem životě? Na to mám celkem jednoduchou odpověď:
Někdo tam nahoře nám dal jedinečnou šanci stát se člověkem. A teď je jen na nás, jak s tímto darem naložíme. No tak zvedněme zadek a dokažme Mu, že to bylo dobré rozhodnutí a že si toho vážíme, že si vážíme našeho života. Proto teď musíme jít dál... Je to jedna z životních zkoušek, které nám život připravil a ještě připraví. V našem věku se už od nás něco očekává - dokončit základku a udělat přijímačky na střední školu, prozatím, později třeba složit maturitu. Tak splňme tato očekávání a buďme hrdí na to, že jsme měli možnost studovat na škole v Letovicích. Vzpomínejme na ni v dobrém, i když se nad námi občas stahovaly mraky a nebylo nám vždy hej. Na základní školu už nás nikdo nevrátí. Ale my si díky vzpomínkám a srazům můžeme toto období připomínat. Musíme poděkovat vedení školy, našim vyučujícím a hlavně našim paním učitelkám třídním, které se staly na tyto úžasné čtyři roky našimi anděly strážnými. Jsou to paní učitelky Jitka Lebišová, třídní 9.A, Hana Nečasová, třídní 9.B a Eliška Hanušová, třídní 9.C.
DĚKUJEME!!!
Markéta Procházková, 9.B
---------------------------------------------------------------------------------------------------

O vodnické škole

U jednoho rybníku, tam, kde právě teď vrba proutím zašeptá, je to dost blizoučko, stále nevíš? Tam, kde kapičky vody jsou tak stříbrné, vzpomínáš? Tam, kde jsou zlaté rybky, tak tam? Už víš? Tak tam odtud je náš příběh. Mysli si, co chceš, zdali je to pravda či lež, ale když už jsi tu, tak poslouchej.
Tak tedy, u toho rybníku je vždycky veselo. Už zdáli je tam vidět kluky a holky. Nejsou to ale ti kluci, co tě tehdy vytahali za cůpky ale úplně jiní! Jsou to kluci vodničtí! A protože ty víš, že každý musí chodit do školy, povím ti něco právě o té vodnické škole.
Paprsky se lehce dotknou vody a celý ten modrý svět prosvítí, v té době tam zatím ale ještě všichni spí! Když už nám zvoní poledne, až pak ti lenoši vylezou z postelí a když už se oblékají do zelených šatů, šátků, šatiček, botiček a triček a všeho možného, pan učitel už dáávno stojí před katedrou a všechno si připravuje. A když už ti maličcí vodníčkové přijdou do školy, jsou u nás už dvě hodiny odpoledne!
Pan učitel si nasazuje brýle, počítá, počítá, píše a zapisuje, prolistovává si třídnici, kontroluje zda-li jsou židličky dost mokré, no prostě všechno, co takový vodní pan učitel dělá. Pak se přísně podívá po třídě. Souhlasně zamručí, stoupne si a ukazovátkem nabuší do všech pěti mušlí, čímž vyrobí nádherný zvukový efekt. Škola právě začíná!
Vodníci ztichnou. Pan řídící vytáhne diář a pěknou modrou tužku a zapíše si dnešní den. Zamžourá skrz své brýle a zeptá se:" Co je dnes za den? Viktorie?" Osloví copatou vodničku, která mokrými prsty nervózně porovnává své promoklé učebnice. Poté s sebou škubne a narovná se ,,Dnes je ponvodnělí a je patnáctvodního dne,lévodta a třívodstaléta." Pan řídící zase zamručí a rozhlédne se: ,, Kdo chybí? Viktore? " Vysoký hoch se postaví a jako nazpaměť odříká:,,Pane učiteli podvodní, dnes je ponvodnělí a chybí Velsová, Hetský, Vodní a Hudvodská." Dořekl žáček a uklonil se.,, Začneme češvodou". Rozhodl se pan učitel a vytáhl zpod katedry papíry. Popošel blíž k tabuli a vyhlásil: ,,Pane Hastrmaníku, pojďte za mnou dopředu a předneste nám laskavě tu báseň, co máte umět!" Hastrmaník vyšel hrdě do uličky mezi lavicemi a rázoval si to dopředu. Narovnal si frak a začal:,,Koktavý vodák , Vodák Bezvodský . Jeden vodák koktavý běžel honem do Polabí a že neměl co tam dělat, skočil zase do vody. Pak...Pak...P...A...K...K...Pak..." ,, Hudrácký, Hudrácký, že se nestydíte! Zase za pětvodku." Hudrácký sklopí hlavu a odšourá se zpět k lavici. Pan učitel čeká, až hoch usedne a řekne:,,Savope a třeba ty Hurdáku, pojďte sem a rozdejte ty pracovní listy." Oba kluci vstanou, vezmou listy a začnou rozdávat. Savop má listy zrovna těch nejhezčích holek ze třídy. U každé se zastaví a prohodí slovo.,, Vypracujte cvičení dvojvodka." Poručil a žáci psali. Asi po pěti minutách pan učitel zavelí:,, Stop! Už nepište, ty Verčo vysbírej je. Doufám, že jste pracovali pilně, bylo to na známky." Dívka s vysokým culíkem a s šaty na ramínkách vstane. Kluci se po ní koukají. Ona, Helena a Viktorie jsou nejhezčí holvodky ze třídy. Pan třídní dívajíc se na hodiny říká:,, Á moji milí vodníci máte přestávku." Vodníci zajásají a rozplavou se po třídě. Savop, Vilda a Hastrmaník mají dnes delikatesu! Mají dnes mořskou vodu a půlku kapra!! Viktor na ně závistivě hledí. Už má zase jen hnědé chaluhy. Přesto se do nich však zakousne. Viktorie, která si zásadně nenosí svačinu, přiskočí k Savopovi a zaprosí:,, Savopku, dáš mi prosím kousek své svačiny?" Savopovi málem spadne jeho červená kšiltovka z hlavy radostí. Ušklíbne se na Hastrmaníka a zašklebí se. Pak opatrně kapra rozlomí a půlku jí podá. Hastrmaník však také nečeká dlouho! Už za ním cupitá Verunka a za Vildou hopsne Helena. A za chviličku už tu zase stojí pan učitel. ,, Vodníci, teď bude přívodopis." Ohlásí a zase zmizí. Vodníčkové prohrabávají batohy a vytahují mokré učení. Když se pan učitel vrátí, stojí jen Podvodník Vilda Jupiter. ,, Copak se děje, Jupitere ?" poptá se pan řídící. ,,Omluvte pane učiteli, já nemám učebnici do přívodopisu." Pan učitel kývne a zapíše si.,, Ale co to? Jupitere, vy držíte rekord. Minulý rok jste měl zapomínání 10 a letos? Jen jedno!!" Děti se roztleskají a Jupiter se nadme. Pan učitel je ale nevnímá. Drží za vousy svého velikého mazlíčka, sumce Kasandra.,, Heleno, pojď sem a ukaž, jak se na sumce správě sedá." Helena jde dopředu a lehce si zvedá sukýnku. Má sice doma veliké stádo sumců, ale má strach, aby se neztrapnila. Chytá sumce za vousy a pomalu si na něj sedne. Ozve se potlesk. Zkrotit Kasandra se nepovedlo ani Viktorovi, když chtěl utéct křičícím klukům. Kasandr ho vyhodil na břeh. Viktor pak za trest musel ovázat všech padesát vrb u rybníku padesáti mašličkami. Od té doby se pořád učí a s nikým se moc nebaví.
,, Zkus se na něm projet," vyzval Helenu učitel. Helena se naklonila dopředu a chytla Kasandrovy vousy jako uzdu. Rukama mu pokynula a on se rozplaval. Když chtěla odbočit, naklonila se na stranu, na kterou nechtěla odbočit. Všichni jí uznale výskali. Helena ho nechala udělat ještě pár kotrmelců a pak šikovně seskočila. Najednou se ozvalo hlasité,, Kvák!!!" ,, Ach, paní žába říká, že hodina končí. Heleno, máš výbornou." Děti zase začaly dělat hlouposti. Kluci řekli, že si zahrajou rybí zápas a pustili se do bitky a holky si povídaly, povzbuzovaly a nebo lomily rukama nad klučičí pranicí. Po chvilce už tu byl zase pan učitel. Nevšímal si toho, že Hastrmaník se drží za ucho a Hurdák za břicho, na to tu byli zvyklí. Nyní bude matvodika. Pan učitel vyvolal Velslavěnu, aby šla k tabuli a nadiktoval jí několik příkladů a ona je celá roztřeseně vypočítala. ,, Kluci, pojďte sem, Vištore, Savope, Hurdáku, rozdejte ty oblázky každému 10." Kluci hned přiběhli a porozdávali kamínky. ,, Tak, přichystejte si jich pět a odeberte dva a výsledek? Velslavěno?" ,, Třívodka?" Pápla.,, Ano, ano správně." Pan učitel nadiktoval žákům pár příkladů, ti je spočítali a žába zase zakvákala.,, Děti, vodníci nyní bude tělvodocvik." Vodníci se rozeběhli ke dveřím. Tělocvik nemůže být ve vodě. To je přeci jasné! Pan učitel žáky pomalu vyvedl ze dveří.,, Hudráku! Pozor, ať mi sem nenaženete rybky!" Pak všichni vyplavali nad hladinu. Nejdřív si chvíli museli zvykat na zacházející slunce. Pak ale vyskočili na břeh a už se to tu válí a tancuje! Dívky předváděly taneční figury a gymnastiku, kdežto hoši se honili. Pan řídící je nechal. Alespoň nemusí být rozcvička. Když už ale začali být suší., poručil jim:,, Do vody vodníci! Jste ještě mladí, až budete starší, budete moct být venku déle." Vodníci se chvíli ve vodě cákali, ale pak pan učitel zase řekl:,,Zahrajeme si vybvodbijenou." A vodníčci vzali balvan ze břehu. Pro ně nebyl těžký a hra začala. Málokdo byl zasažen. Slunce už zalezlo za obzor a kopce byly tmavé.,, Tak dost. Běžte do třídy, končíme." Žáci seskákali do vody. Pan učitel se zahleděl na kopce. Viděl tam malé honící se děti a rodiče, kteří je nahánějí domů.
Pak taky skočil do vody. Padal tmavou vodou, až dopadl na dno. Přišel ke dveřím a vstoupil do třídy. Už tu nikdo nebyl. Vodníci se vraceli domů. Vodníci jsou na tmu ve vodě zvyklí. A vy určitě víte, co právě teď dělá Viktor. Ten se určitě zas učí! Tak taková to je škola pod vodou. Ale co vodníci dělají teď, to si musíš domyslet.
Nela Filipi, 6.C

P.S. Nela se s tímto textem zúčastnila soutěže Jaro s Bohuslavem Martinů, kde získala 1. místo! Jsme rádi, že takto šikovná mladá spisovatelka je členkou redakční rady školního časopisu!!!!
...............................................................................................................

Přijímací zkoušky

Čím více se tyto zkoušky blížily, tím více jsem byla nervózní. Co když se mi to nepovede? Co když mě nepřijmou?
Vstávala jsem brzo ráno, nachystala si věci a třikrát zkontrolovala, jestli píší všechny propisky. Pořádně jsem se nasnídala a vyrazila jsem s mamkou na cestu. Přijely jsme půl hodiny před začátkem zkoušek, jistota je jistota. Nastudovaly jsme, v jaké třídě se přijímačky konají, a já si šla sednout. Žaludek jsem měla sevřený a pořád mě pronásledoval pocit, že moji snídani vrátím v trochu rozžvýkaném stavu. Mamka odešla a já tam zůstala úplně sama, sama s dalšími čtrnácti lidmi, ale přesto sama.
Do třídy vstoupila učitelka a začala nám povídat o pravidlech, co nesmíme, co můžeme a že si musíme úplně vypnout telefony. V tom okamžiku začali všichni rozebírat své mobily a já se k nim přidala. Po deseti minutách tohoto proslovu nám rozdala identifikační čísla, které jsme zapsali na záznamový arch, jež nám rozdala hned poté.
První test byl z matematiky.
Moje noční můra dopadla celkem dobře, nejsem žádný génius přes počty, vše počítám až moc složitě a tady šlo spíše o rychlost, abychom toho stihli co nejvíce, a hlavně o správnost. Počítala jsem nejlíp, jak jen jsem to dovedla, a stejně jsem odevzdávala záznamový arch s přesvědčením, že nejméně polovina těch zakroužkovaných odpovědí bude špatně.
Následovala patnáctiminutová přestávka na oddechnutí a já šla na chodbu. Tam si se mnou začala povídat úplně cizí holka. Povídaly jsme si asi deset minut a pak přišla kamarádka, která dělala taky přijímačky, jen musela být v jiné třídě. Pár minut jsme bloudily po škole a já nakonec byla ráda, že jsme našly ty třídy, ve kterých jsme psaly testy. Popřály jsme si hodně štěstí a šly si sednout na svá místa.
Přišla opět ta stejná učitelka a opakovalo se to stejné, jen s češtinou.
Několik otázek jsem raději přeskočila, anebo jsem používala vylučovací techniku. Každopádně jsem měla z češtiny daleko horší pocit, než z matematiky. Měla jsem takové tušení, že všechno, co jsem tam zakroužkovala je špatně. Učitelka si testy vybrala a já byla strašně moc ráda, že to už skončilo a je to za mnou.
Odešly jsme ze školy a šly na oběd. Když jsme přijely domů, strašně mě bolela hlava a šla jsem si lehnout.
Další den jsme musely vstávat už v pět, abychom stíhaly vlak. Přišla jsem ke škole a zase studovala přesné místo konání zkoušek. Šla jsem do třídy plné lidí, které jsem v životě neviděla a sedla si do první volné lavice, která mi přišla na oči. Přišel učitel a zase nám dělal přednášku o tom, co nesmíme, co můžeme, jak vyplňovat odpovědi a nakonec nám rozdal naše identifikační čísla, samozřejmě byla jiná než u prvních přijímaček.
Tak jako předchozí den na předchozí škole, i teď byla první matematika. Počítala jsem, div se mi z uší nezačalo kouřit a div nemuseli volat hasiče, kvůli přehřátí mozkových buněk, a stejně jsem věděla, že je to všechno určitě špatně. Odevzdali jsme testy a ostatní, ti co se znali, si začali povídat. Já se koukala z oken a poslouchala celkem falešný zpěv nějakého pána, co zřejmě vyměňoval stará okna. Při tom jeho vystoupení jsem se musela usmát, alespoň mě to trošku odreagovalo od toho stresu.
Přišel ten stejný učitel, co před čtvrt hodinou odcházel, a donesl testy z OSP (Obecné studijní předpoklady). Opět nám řekl identifikační čísla a rozdal záznamové archy s testy. Jedná se o testy, které jsou založeny hlavně na logickém myšlení. Příklady byly seřazeny jako od nejjednoduššího přes nejtěžší po středně těžké. Připadalo mi to celkem až moc snadné, takže mi bylo jasné, že mě buď něco osvítilo a já se stala logicky uvažujícím člověkem, nebo že je to všechno špatně. Hodina uplynula jako voda a já odevzdávala učiteli test i moje odpovědi. Následovala další přestávka a moje nervozita už byla vcelku snesitelná. Čekal nás už jen poslední test a to z našeho rodného jazyka.
Znova se to opakovalo, přišel učitel, řekl potřebné informace, rozdal záznamové archy a testy, na tabuli napsal čas začátku a čas konce zkoušky a my mohli začít psát.
Po dopsání testu jsem měla ještě deset minut čas, a tak jsem jen seděla a koukala z okna. Celou dobu mi svítilo do očí a ta jejich nová okna ještě neměla ani žaluzie, pekla jsem se v tom teple a jen čekala, až bude konec a budeme odevzdávat naše výtvory.
Byla jsem sice z přijímaček vyklepaná jako ratlík, ale nakonec to nedopadlo tak hrozně. Na první škole mě přijali a na té druhé jsem byla několikátá pod čarou. Ale hned další den nám volal ředitel, že jestli mám zájem o studium na jejich škole, tak se jim uvolnilo místo a mohou mě přijmout.
Takže místo vyvážení odpadků v popelářském autě, jak zněl můj záložní plán, budu příští rok studovat na střední škole.

Kristýna Müllerová 9.B


Kdo byl sv. Jiří a kdo je skaut?
Snad každý ví, že sv. Jiří je patronem rytířů, jízdy, všech skautů a skautek a zvláštním ochráncem Anglie. Jaký je ale jeho příběh a jaké je jeho poselství?
Sv. Jiří se narodil v Kapedocii roku 303. Když mu bylo sedmnáct let, byl odveden k jízdě a brzy se proslavil srdnatostí. Jednou přijel do města Selem, v jehož blízkosti žil drak, kterému museli každý den předhodit jednoho losem vybraného obyvatele. Ten den, když tam sv. Jiří dorazil, los padl na královu dceru Cleolindu. Sv. Jiří si umínil, že nesmí zemřít, a vyjel tedy z města a draka, který řil v nedaleké bažině, napadl a zabil.
Sv. Jiří ztělesňoval přesně to, jaký by měl skaut být.
Když měl čelit obtíži nebo nebezpečí, ať už mu připadalo jakkoli veliké - dokonce, i když je ztělesňoval drak - nevyhýbal se mu, ani nedostal strach, ale postavil se mu ze všech sil svých i svého koně. Vzdor tomu, že byl tak pro takové střetnutí špatně vyzbrojen, pouhým kopím, zaútočil, přičinil se a nakonec se mu podařilo překonat nesnáz, do níž se nikdo neodvážil pustit.
Přesně tak by měl každé obtíži a každému nebezpečí čelit skaut, bez ohledu na to, jak velké a strašné mu to může připadat nebo jak špatně může být pro ten zápas vybaven.
Měl by do toho jít směle a s důvěrou a s využitím celé své síly se pokusit je zdolat a je pravděpodobné, že uspěje.
Skautská tradice vychází z tradice rytířů. Ti v dobách míru, když nebylo zapotřebí bojovat, denně projížděli krajem a hledali příležitost prokázat dobrý skutek každému, kdo potřeboval pomoc, především dětem a ženám. Při takovém konání dobrých činů se jim říkalo "potulný rytíř". A členové jeho družiny samozřejmě, po vzoru svého vůdce, jednali stejně.
Dávní rytíři byli jako dnešní družinoví rádci a zbrojnoši jako skauti. Proto se rádci a skauti, tak podobají rytířům a jejich vasalům (pomocníkům), zvláště, mají-li vždy na zřeteli svou čest a snaží se ze všech sil pomáhat druhým, kteří jsou v nesnázích nebo potřebují vaší pomoc.
Naše heslo zní "Buď připraven" toto konat, příkaz rytířů byl obdobný "Buď vždy připraven".
Převzato z www.teepek.cz, A.Fadrná
............................................................................................................
Co všechno nám chtěla říct jedna malá mrkvička
Mrkvička a Karotka

Vítám vás na začátku mého příběhu. Kdysi dávno jsem byla jako malé semínko zasazena na velké pole, kde rostly tisíce a tisíce dalších mrkví. Jednoho krásného dne mě probudil neznámý zvuk, který mi naháněl strach, ale ostatní červené kamarádky byly v klidu. Byl to traktor, který vyorával naše pole. Najednou pro mě začalo velké dobrodružství. Protože jsem za mlada byla hbitý švihák, zašprajcovala jsem se do kola traktoru a čekala, co bude dál. Traktor měl namířeno do města. Ale pozor, ten traktor si na poli píchnul kolo, takže to se mnou pořád drncalo a mě postupně opouštěly síly, až jsem nakonec spadla na chodník a chvíli tam ležela. Naštěstí jsem sebrala poslední kousky sil, rozhlédla se a zajásala, přede mnou byl malý obchůdek a v něm můj nový domov, krásný regálek se zeleninou. Skočila jsem tam a dala se do řeči s ostatními mrkvemi. Našla jsem si dobrého kamaráda Karotku. Jednoho dne ale přišel nějaký zákazník, vzal Karotku a bez varování ho odnášel k pokladně. Nevěděla jsem, co mám dělat. Rozběhla jsem se a skočila do zákazníkova ruksaku. Oba jsme byli moc rádi, že se zase vidíme a jsme v pořádku. Když nás náš únosce dovezl domů, začali jsme vymýšlet únikový plán. Vyskočili jsme na parapet okna a já jsem zůstala stát s otevřenými ústy. V dálce jsem spatřila můj domov, moje pole. V tu chvíli byl plán na světě. Z přemýšlení nás vyrušil divný zvuk, uslyšeli jsme haf, haf a oba dva jsme si uvědomili velké nebezpečí, které musíme překonat. Popadli jsme nohy na ramena a upalovali jsme směr pole. Ale ten pes nás pronásledoval a měl velkou výdrž. Přidali jsme na rychlosti, ale uprostřed silnice nám došly síly. Nebojte se, zachránilo nás auto, které odřízlo psovi cestu. Pes se leknul a upaloval zpátky domů. Ale to nejhorší nás teprve čekalo. Psa jsme sice setřásli, ale proti nám se řítil kamion. Ale to vám tedy povím, to nebyl nějaký obyčejný kamion, byl to kamion značky Caterpillar, takže byl gigantický a my jsme neměli šanci uniknout. Nějakým zázrakem jsme proklouzli mezi jeho koly a před námi byl domov, náš sladký domov. No a to je konec mého příběhu. Mějte se, milí čtenáři. Martin Kotoulek, 5. C


Jsem mrkev!
Když jsem byla ještě malé semínko, staral se o mě hodný farmář. Rostla jsem jako z vody. Zanedlouho mě vytrhli ze země, šoupli mě do krabice a zavezli do letovického Albertu. V Albertu se mi celkem líbilo, ale nikdo si mě nekoupil. Zatímco jiné potraviny si lidé kupovali, mě tam nechali ležet samotnou a já jsem se na to musela dívat. Možná si mě nekupovali proto, že v moderní době si téměř každý kupuje nezdravé potraviny nebo jsem se lidem nezdála dost dobrá nebo všem lidem, kteří chodí nakupovat do Alberta prostě mrkev nechutná. Stále častěji mě napadá, proč si mě nikdo nekoupí! Lidé, není to tak těžké! Jezte zdravě ! David Kalas, 5.C


Čtenářské okénko

 

JOHN GREEN- HVĚZDY NÁM NEPŘÁLY

Původně jsem tuto knihu nechtěla číst. Vlastně mě odradila hned první stránka. Ne že by mi téma o rakovině vadilo, ale nijak zvlášť je nevyhledávám. Člověk si tak nějak podvědomě začne vážit toho, že je zdravý.
Když mi na facebooku už tolikrát různá nakladatelství svými příspěvky oznamovala, že si tuto knihu prostě nemůžu nechat ujít a že už za pár měsíců bude zfilmovaná, řekla jsem si "No tak jo...". Překousla jsem první stránku, pak druhou, třetí a čtvrtou a najednou jsem byla v polovině...
"Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňují, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla. „Nejvtipnější smutný příběh" je napsán s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmus a díky autorovu vypravěčskému talentu vyznívá velmi působivě."
Tak moc bych vám chtěla o této knize vyprávět, jenže bych na to musela použít všechny spoilery, které se mi v hlavě hromadí, třeba to, jak... Ne, to nemůžu :) Nezlobte se, ale nejde to...
Hvězdy nám nepřály je příběh o dvou mladých lidech, kteří se potýkají s rakovinou. Hazel Grace je silná dívka, která má metastázy na plicích a už dlouhou dobu s nimi bojuje. Augustus Waters je kluk, který má osmdesátiprocentní šanci na přežití. Když se tito dva seznámí, není to láska na první pohled. Ani na druhý, ale to je na tom to úžasné. A to, že nás John Green posílá na cestu do Holandska je úžasnou třešničkou na dortu, která vše změní...
Hazel Grace je hlavní postavou, který celý příběh vypráví a zamiluje se do Augusta Waterse, kluka, kterého poprvé potká v podpůrné skupině. Dále se seznamujeme s Izákem, který trpí vzácnou rakovinou oka. Poznáváme rodiče Hazel i Augusta či otravného spisovatele Petera Van Houtena, který napsal Hazelinu oblíbenou knihu Císařský neduh, a jeho asistentku Lidewij Vliegenthart.

MŮJ NÁZOR NA KNIHU
Knihu pokaždé nemůžeme hodnotit podle toho, jak nás nadchla. To prostě nejde. Z této knihy mi bylo od druhé půlky spíš smutno, a s důrazem jsem si říkala, že bych si měla pamatovat, abych byla každý den vděčná za to, že jsem zdravá.
To, že jsem tento příběh ze začátku nechtěla číst, mělo jeden hlavní důvod - a sice ten, že jsem si říkala, že to nemůže skončit jinak, než špatně. Jenže o tom ten příběh vlastně není. Není o nemoci. Není o rakovině. Je o dvou lidech, co jim hvězdy prostě nepřály. A je úžasný. Netvrdím, že by si měl knihu přečíst každý. Ti, co mají silné emoce, by mi pak nadávali, co jsem jim to doporučila. Ale každopádně říkám, že tento příběh stojí za přečtení. Opravdu stojí! A mě se dotkl tak silně, že nejspíš budu potřebovat pár dní, abych ho vstřebala. Chci si ten pocit po přečtení pamatovat.
Johnu Greenovi se povedla neskutečná věc... S touto jedinou knihou mi vlezl pod kůži a usídlil se v mé hlavě.
N.Dopplerová, 9.C

------------------------------------------------------------------------------------

VŽDYCKY BUDEME MÍT LÉTO

Napsala: Jenny Hanová
Nakladatelství: Jota
Příběh: Tato kniha vypráví o dívce Belly, která chodí s Jeremiášem. Na jedné párty se ale dozví, že v době, kdy se nakrátko rozešli, ji zahnul a Bell z toho byla špatná. Aby jí Jeremiáš dokázal, že ji doopravdy miluje, požádá ji o ruku a začínají plánovat svatbu. Když tuto novinu poví rodičům, nejsou zrovna nadšení. Jsou toho názoru, že jsou ještě moc mladí a že by měli počkat. Bell odejde z domu a s Jeremiášem dočasně bydlí u jeho bratra Konráda. Při plánování svatby Bell cítí pocity ke Konrádovi, které dříve cítila, když s ním chodila. Konrád se jí přizná, že ji stále miluje, ale ona mu na to odpoví jen, že si bere Jeremiáše. Nakonec se svatba s Jeremiášem nekoná a Bell se vrátí ke Konrádovi.
Krýslová Jana, 9. B


Vtipy 
Přijde blázen do elektra a ptá se prodavače...
„ Máte barevný televizé ?"
Prodavač říká „No.. ano máme...‘‘
„Tak prosím jednu voranžovou!"

„Dneska jsem dělal zkoušku na řidičák..."
„No a udělal si ji?"
„No, to zatím nevím, komisař je pořád v nemocnici..."

Chuck Norris se prošel po dně Mariánského příkopu a zvládl to na jeden nádech!

Jendoho dne se ptá dcera maminky :
„Mami ,proč máš některé vlasy bílé?"
„To je z tvého zlobení. Pokaždé, když mě rozzlobíš, zbělá mi jeden vlas."
„Tak to si asi musela babičku hodně zlobit, když má už celou hlavu bílou, že?"

„Proč jdeš vždycky na balkon, když tvá žena zpívá?"
„Aby si nikdo nemohl myslet, že ji biju."

Povídají si dva důchodci: „Mám problémy se zuby. V noci mě to někdy tak bolí, že nemůžu spát. Stává se vám něco podobného?"
„Mně?.. Ne, já a moje zuby spíme odděleně."
Simona Růz narová VII.D


Vtipy o škole


Učitelka: „Pepíčku, když říkám, že je to ropný magnát, co asi může prodávat?"
Pepíček nejistě: „Magnety?"

Nová paní učitelka říká své třídě: „Teď se mi pěkně představíte. Třeba ty, chlapče, jak se jmenuješ?"
„Já jsem Prokop Buben."
„To mě nezajímá, pověz mi, jak se jmenuješ."

Zeměpisářka se při probírání České republiky zeptá: „Pepíčku, kde je Mimoň?"
„Na Marsu."

Přijde učitel do třídy a zeptá se: „Tak děti, tato místnost má 15 metrů čtverečních a sluníčko sem svítí pod úhlem 20 stupňů. Kolik je mi let?"
„To nevím," ozve se nesměle ze zadní lavice, „ale to sluníčko už vám asi začíná lízt na mozek, protože kecáte hovadiny."

Kárá deváťák na školním záchodě, který je celý začouzený, přítomného prvňáčka: „Ty nevíš, že se na záchodě nesmí kouřit?!"
„Vím," odvětí mladší žák, „ale přeci tě nebudu bonzovat!"

„Paní učitelko, mohl bych vás o něco poprosit?" hlásí se František.
„Samozřejmě, co potřebuješ?"
„Mohla byste mi tu pětku z písemky napsat do žákovské bílou propiskou?"

Náš učitel na klavír s oblibou říkává: „Bacha na Bacha!"

Učitel k žákům ve druhé třídě: „Kdo jsou lidé, kteří si berou věci, i když jim nepatří?"
Děti nechápou.
„Tak například: Co bych byl, Pepíčku, kdybych teď sáhl takhle do tvé kapsy a vytáhl 50 korun?"
„Kouzelník, pane učiteli."

Učitelka v zeměpise: „Kde je Česká republika, Fero?"
Snědý žák se domnívá: „Někde za Prahou?"

Na výletě najde jeden ze školáků granát. Učitelka ho okřikuje: „Nehraj si s tím, nevíš, co to je! Okamžitě to zahoď!"

 

 

 


 

 

Aktuality

 
webdesign: frogDesign.cz © 2008 code & programming: © 2008