číslo 73

Přátelé, kamarádi,

Trošku jsme se rozkoukali po prázdninách a najednou je listopad!! Nějak rychle nám to ubíhá, ale členové redakční rady neváhali a hned se pustili do práce. Výsledkem je toto již 73. číslo vašeho oblíbeného časopisu. Máme nové posily z řad žáků 6. tříd, a ti jsou velice pilní a talentovaní, máte se na co těšit.
V tomto čísle je hlavním tématem 100 let výročí Československa. Ve škole byl vyhlášen projekt na téma Moje rodina v roce 1918. Takže všichni pátrali a pátrali a výsledkem jsou práce, které naleznete jednak v tomto čísle, jednak v čísle dalším a také na chodbě u 9. tříd. Budete žasnout!!!!
Dále naleznete v časopise obvykle rubriky jako rozhovor, zprávy ze školy, kulturní a historické okénko, vtipy a mnoho dalšího. Příjemnou zábavu!
Váš ( napište mi už konečně někdo....)
„Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí."
Karel Čapek


Téma čísla : 100 let od vzniku Československa

Redaktoři časopisu zapátrali a zjistili nejen zajímavé okolnosti vzniku samostatného Československa, ale především zajímavé osudy svých předků v této pohnuté době.

ROK 1918 - POSLEDNÍ ROK VÁLKY A ROK VZNIKU SAMOSTATNÉHO ČESKOSLOVENSKÉHO STÁTU
Vznik Československa je možno považovat za následek situace, ve které se svět ocitl v letech 1914-1918, tj. první světovou válku. Neboť právě vyhlášení samostatného Československa, respektive rozpad habsburské monarchie, byl výsledkem tohoto krvavého konfliktu. Válka započala mobilizační vyhláškou císaře Františka Josefa I., nazvanou Mým národům, kterou císař oficiálně reagoval na atentát na Františka Ferdinanda D´Este, následníka habsburského trůnu. Zprvu šlo o lokální konflikt, jelikož válka byla vyhlášena pouze Srbsku, ale poté, co se zapojily ostatní mocnosti, které s ním již dříve uzavřely spojenecké smlouvy, se proměnil ve skutečnou světovou válku. Německé a rakousko-uherské pokusy o bleskový postup se však nesetkaly s úspěchem, a tak skončila naděje na rychle vyhranou válku utopená v zákopovém bahnu. Válka skončila pro Německo, Rakousko-Uhersko a jejich spojence katastrofálním fiaskem, avšak její konec podnítil a urychlil vznik mnoha nových států, jmenovitě právě Československa. Války se zúčastnilo i mnoho českých vojáků, kteří však povětšinou postrádali patřičnou motivaci za monarchii bojovat, a tak nebyly nevšedními dezerce k nepříteli jak jednotlivců, tak i organizovaných skupin. Jistě není neznámé, že se z těchto přeběhlíků formovaly v carském Rusku naše zahraniční jednotky, zvané legie. Mnozí obyčejní vojáci však zdaleka neměli čas pomýšlet na dezerci. Můj prapradědeček František se světové války účastnil také jako rakousko-uherský voják. Ve válce byl raněn a zemřel v meziválečném období.
Lukáš Halas, 7. A



Karolína Šešulková
Byla moje praprababička. Narodila se přibližně kolem roku 1875. Odmala žila se svými sourozenci ve Křetíně. Ještě než si vzala mého prapradědečka Jana Šešulku, se jmenovala Fritzová. Janovi umřela sestra, která měla malou dceru. Jan si tu svoji neteř vzal k sobě a staral se o ni. Karolína a Jan spolu měli dva syny, Karla a Emanuela. Moje praprababička nikde nepracovala, chodila pomáhat na pole, drát peří, ráda se hezky oblékala, starala se o domácnost a hodně se věnovala svým dětem a později i vnoučatům. Jan pracoval na železnici. Společně spolu bydleli v podnájmu ve Křetíně. Asi ve svých 70 letech Jan zemřel a Karolína ovdověla. Neměla žádné vyšší vzdělání. Ve starším věku se nebála jezdit na motorce.
Já jsem svoji praprabačičku nepoznala, ale moje babička, která mi o ní vyprávěla, na ni vzpomíná jen v dobrém ještě dnes.
Kateřina Mareschová 7.B.

příběh z války
Blížil se konec první světové války. Můj praprastrýc Bedřich v této válce jako osmnáctiletý mladík bojoval. Už se nemohl dívat na válečné hrůzy a snášet utrpení svých přátel, z nichž mnoho padlo.
Na radu svého kamaráda si prostřelil nohu, aby se tak dostal do nemocničního lazaretu a následně domů. Z nemocnice byl však poslán zpátky na frontu, a tak se rozhodl „dezertýrovat", utéct z fronty.
Podařilo se mu až z Itálie vrátit zpět do vlasti. V Letovicích v noci seskočil z nákladního vlaku a pěšky došel až ke své rodné vesnici Korbelova Lhota. Domů však jít nemohl, a proto se skrýval v nedalekém lese Bořiny, který vlastnili jeho rodiče. U lesa měli pole, a tak mu při práci tajně nosili jídlo. Stalo se, že Bedřich v lese svou neopatrností narazil na četníka. Četník se ho zeptal: „Tak za maminkou, za maminkou, vojáčku, na dovolenku?" Strýček něco zamumlal, ale měl nahnáno, že ho četník zatkne. Byl rozhodnutý k nejhoršímu, chtěl strážníka zabít bajonetem. Naštěstí se tak nestalo a Bedřich se dočkal konce války.
Byl šťastný, že to tak dopadlo. Za několik let se oženil a celý svůj život prožil se svojí ženou a třemi dětmi v Újezdu u Boskovic. Až po jeho smrti nám tento příběh vyprávěla teta - jeho dcera. Bylo to velké tajemství naší rodiny. Nikdy se o tom nemluvilo. Dnes chodíme do Bořin na borůvky a říkáme si, jaké to tady asi bylo před 100 lety.
Bedřichova fotografie se bohužel nedochovala, ve staré krabici jsme našli pouze fotku jeho mladšího bratra Antonína. Barbora Veselá, 8. B


Můj prapradědeček
Nejzajímavěji z naší rodiny asi prožil rok 1918 můj prapradědeček, bývalý ruský legionář, který tehdy absolvoval cestu po Transsibiřské magistrále, aby se tudy dostal do Vladivostoku a pak lodí zpět do Evropy a konečně domů. Myslím si, že ten návrat k rodině si opravdu zasloužil. Celou 1. světovou válku prožil nejdříve v rakouské armádě, pak v ruském zajetí, nakonec jako legionář v bojích proti bolševikům a po předlouhé cestě málem kolem světa se až v roce 1922, dávno po válce, se konečně dostal do naší nově vzniklé Československé republiky. Z jeho zápisků se dozvídáme, že v rakouské armádě byly tvrdé podmínky, například to, že skoro neměli jídlo a vodu, byly tvrdé mrazy, museli často dlouze pochodovat a ke všemu v zákopech a zemljankách vojáky často obtěžovaly vši. V zákopech byli také často pod palbou nebo byli odstřelováni. Smutné okamžiky prožil prapradědeček, když v bojích padli někteří jeho kamarádi. Protože spousta českých vojáků nechtěla bojovat za Rakousko v tak tvrdých podmínkách, tak mnozí přebíhali přes frontu do ruského zajetí. A mezi těmito odvážlivci byl i můj prapradědeček. Toto je úryvek z jeho deníku: „Vyhlédnu za stromem ven a vidím, jak Rusové stojí už na našich okopech a střílí za utíkajícími našimi vojáky. 12. kompanie, tak, jak byla celá, se zdviženýma rukama utíkala do zajetí. Vyběhl jsem z lesa, zahodil pušku, z kapsy vytáhl kapesník a mávaje jím ve vzduchu, běžel jsem k ruské straně. Jeden Rus mě zastavil, já mu říkám: „Já bratr Slovan, já se predám." (To jsme se naučili ještě v Rakousku, když jsme se připravovali na útěk). Po krátké prohlídce, jestli nemám u sebe granát, mě poslal dál, cestou lesem. Kolem plno už černých mrtvol. Ruští vojáci, vzdor tomu, že Rakušáci spustili prudký oheň, s velikým klidem si vařili na ohníčkách čaj."
Antonín Kubík 6. A
Moji předci v roce 1918
Antonín Odehnal - 18.5.1883, úmrtí 17. 7. 1974. Byl kotlář a bydlel na Lipůvce. Měl manželku Ludmilu, rozenou Hlávkovou a měli 8 dětí. Ludmila byla o 2 roky starší než Antonín.
Josef Sedlák - 1895, úmrtí 1939. Josef byl nejstarší dědic statku na Kovářové. Nebyl ženatý a neměl děti. Byl veselý, uměl zpívat a hrát na harmoniku. Poté se přestěhoval na Lipůvku č. p. 39.
Alois Weiter - 5.6.1893, úmrtí 21. 3. 1981. Bydlel v Pískovicích. Měl pole, takže na něm hospodařil. Měl manželku Annu , rozenou Ryšánkovou, měli 3 děti. Nejmladší Bruno byl dědečkův otec. Anna - 4.12.1897, úmrtí 23. 10. 1960.
Josef Růdl- Pocházel z Bzence. S manželkou Františkou , rozenou Jeřábkovou z Račic měli 2 dcery. Mladší Vlasta byla dědova matka. Monika Pátečková 7. C

Antonín Klimeš

narozen: 1914 ( Černá Hora)
smrt: 1976 (62)
bydliště: Černá Hora
zaměstnání: vyučil se stolařem a opravoval rámy starých obrazů
Když se narodil můj pradědeček, jeho otec narukoval do války. Byl nejmladší ze šesti sourozenců. Jeho otec viděl mého pradědečka až o čtyři roky později. Antonín měl hudební a výtvarné nadání. I když neznal noty, dokázal hrát na různé hudební nástroje, např. mandolína, banjo, harmonika a další. Když dospěl, začal pracovat i se dřevem a vytvářet různé šperky, ozdobné mísy a vázy, mozaiky vykládané různými druhy dřev.... Dokonce začal pracovat u hraběte z Německa, kterému se staral o stáje a o pole. Své nadání začal víc rozvíjet až do dokonalosti, vytvořil např. pražský most, slunečnici a další. Se svojí manželkou Marií měli dvě děti .
Vitoulová Justýna 6.D
Můj prapradědeček v roce 1918
Jmenoval se Antonín Musil. Narodil se roku 1876, v roce 1918 měl tedy 42 let. Měl manželku Františku a 4 syny, nejstarší Antonín, Josef, Alois a můj praděda Stanislav. Bydleli ve Lhotě Rapotině v bývalém starostenském domku, číslo 1. Byl vyučený truhlář, v roce 1918 byl zaměstnaný v textilce Löwbeer jako údržbář. V 1. světové válce byl rakouským vojákem a bojoval na italské frontě u řeky Piavy. Vlastnil malou výměru polí, další měl v pronájmu, pěstoval brambory, obilí, měli hospodářská zvířata. Na vojně si přilepšoval stříháním vlasů, od jednoho spolubojovníka dostal vlasovou chorobu a dokonce života byl holohlavý, nerostly mu ani vousy. Romana Musilová 9. B

Kristýna Skálová 8.B
Moje praprababička
Moje praprababička se jmenovala Marie Havlíčková. Narodila se v roce 1890 v obci Rudka. Se svým manželem Janem vychovali pět dcer Vlastu, Ludmilu, Marii, Boženu a Emilii. Jan Havlíček v Rudce vykonával funkci starosty. Společně vlastnili velké hospodářství. Měli koně, dobytek, krávy, prasata, drůbež, králík, pole a lesy. V době války odevzdávali část své úrody a produkty z chovu pro vojáky, např. brambory, vajíčka, mléko, tvaroh, máslo, maso. V roce 1912 se jim narodila první dcera a v roce 1922 poslední dcera, babiččina maminka. Její manžel umřel velice brzy ve 45 letech na problémy s žaludečními vředy. Hospodářství potom převzala dcera Božena se svým manželem. Když se narodila moje babička, Božena si ji chtěla vzít za vlastní, protože žádné děti neměla. Ale babiččina maminka Emilie to vůbec nepřipustila. Zpočátku si hospodářství chtěli udržet, ale časem po 2. světové válce ho museli předat do družstva.

Dita Leinveberová 9. C

Lidmila a Alenka Oujezdská
Moje prababička narozená v roce 1908. S manželem bydleli na Podkarpatské-Rusi, která byla tehdy součástí ČSR. Protože můj pradědeček tam byl zaměstnaný jako vrchní respicient finanční stráže. V roce 1939, když začala 2.světová válka, se museli vystěhovat , protože toto území obsadili MaďařiI. V březnu 1939 se moje prababička s prvorozenou dcerou Jitkou Oujezdskou vrátila na Moravu do Skrchova a dne 22.3 se narodila moje babička Alenka Smilovská rozena Oujezdská, s kterou bydlím dodnes. Po skončení 2. světové války Podkarpatskou-Rus zabrali Rusové jako svoji válečnou kořist a moji prarodiče se už nikdy nemohli vrátit, i když tam zanechali veškerý majetek. V současné době má Podkarpatskou Rus Ukrajina . Dva bratři mojí prababičky v roce 1915 až 1917 bojovali na italské frontě, kde i zahynuli.

Nela Trubáková, 6.A

Historické okénko

ČESKOSLOVENSKÉ LETECTVO 1918-1938
Spolu s Československem vznikla v roce 1918 i jeho armáda, jejíž opravdovou chloubou bylo ve druhé polovině dvacátých let vojenské letectvo. Ačkoli vzniklo téměř z ničeho, dokázalo se rychle postavit na nohy. Několik málo let se dokonce mohlo měřit s letectvy Británie a Francie. Poté však začalo zaostávat. Bohužel již nemělo dostat příležitost tuto technologickou propast vyrovnat. V roce 1938 mělo letectvo k dispozici jak letadla stíhací (dvouplošník Avia B- 534, na obrázku pod textem), tak letadla pozorovací (průzkumná, dvouplošník Letov Š-328) a bombardovací (jednoplošník Aero MB-200, jednoplošník SB-2). V době Mnichovské krize představovali naši piloti a jejich letadla symbol odhodlání bránit republiku proti nepříteli. V době všeobecné mobilizace byla letadla rozptýlena a zamaskována na polních letištích, měla podvěšeny pumy a nabity zbraně. Tím byli Němci zaskočeni, jelikož moment překvapení, tak důležitý pro bleskový postup, se nekonal. I když byl národ odhodlán republiku bránit, nakonec bylo rozhodnuto jinak. Po nechvalně známé Mnichovské dohodě, kterou Československá vláda přijala, byla mobilizace zrušena, a zklamaní piloti se vraceli zpět na své domovské základny. 15. března 1939 letectvo zaniká, piloti odchází bojovat proti Německu do Francie a Británie.
Lukáš Halas, VII. A

Olga Masaryková
Olga Garrigue Masaryková - Revilliodová byla nejmladší dcera Tomáše Garrigue Masaryka a Charlotty Garrigue Masarykové. Narodila se 15. května 1891 v Praze a zemřela 12. září 1978 v Londýně. Většinu svého života strávila v emigraci. Poprvé odešla do exilu se svým otcem, kde působila jako jeho tajemnice a spolupracovnice. S otcem se také v prosinci 1918 vrátila zpět do své vlasti. V roce 1919 odešla zpět do zahraničí, tentokrát dobrovolně. 9. prosince 1920 se v Praze provdala za švýcarského lékaře Henriho Revillioda. Porodila dva syny Herberta a Leonarda.
Na počátku druhé světové války uprchla Olga i se svou rodinou do Velké Británie, kde oba její synové tragicky zemřeli.
Olga Masaryková navštívila po válce ještě několikrát Československo, ale po tragické smrti svého bratra Jana Masaryka již do své vlasti nikdy nezavítala.
foto internet
Kristýna Skálová 8.B
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vzpomínáme na prázdniny
Maďarsko 2018
Dne 30. 7. 2018 v deset hodin jsme odjížděli od městského úřadu do Maďarska, do obce Balatonllele. Cesta trvala pět hodin, když jsme přijeli na místo, bylo velké teplo a museli jsme čekat na ostatní, protože jsme přijeli jako první. Po příjezdu studentů z Polska, Slovenska, Maďarska, Rumunska a Chorvatska, jsme se ubytovali po deseti v chatkách. Jelikož nás bylo sedm holek, tak k nám přidali dvě dívky z Polska. Potom jsme se šli vykoupat k Balatonu. Voda byla teplá, Balaton svou velikostí připomíná moře. Po koupání byla večeře a následovaly seznamovací hry. Po seznamovacích hrách jsme si mohli zahrát volejbal, stolní tenis, badminton, basketbal, fotbal. V deset hodin byla večerka a každý se měl nachystat na spaní.

Druhý den jsme po snídani vyrazili k Balatonu. Protože byla velká vedra, osvěžení ve vodě nám přišlo vhod. Celé dopoledne jsme strávili u vody. Na oběd nám kuchařky uvařily kuřecí maso v bílé omáčce a tarhoňu, což jsou takové těstovinové kuličky. Vypadalo to zvláštně, ale chutnalo výborně. Taky nám pořádně vyhládlo. Odpoledne jsme se mohli jít opět vykoupat a asi kolem páté hodiny se celý tábor vypravil k přístavu 3 km od našeho kempu. Tam jsme nasedli na loď a prohlíželi si krajinu z hladiny Balatonu. Hlavní vedoucí tohoto táborového pobytu nám povídal zajímavosti o Balatonu a okolí. Jelikož mluvil maďarsky, naše překladatelka Tonči ze Slovenska nám vše přeložila. Výlet na lodi trval přibližně hodinu. Všichni fotili nádherné fotky a při stmívání jsme si užili i krásný západ slunce. Myslím, že se všem projížďka líbila. Kolem přístavu se nacházely stánky se suvenýry. Každý si mohl koupit něco na chuť nebo na památku. Večer jsme se přesunuli zpátky do kempu. Byl to krásně prožitý druhý den.
Tento den byl ve znamení sportu. Ráno, hned po snídani, jsme vyrazili do lanového centra poblíž našeho kempu. Když jsme dorazili na místo, šli jsme se také podívat na nedalekou rozhlednu. Součástí lanového centra byla i bobová dráha, na které jsme jezdili po dvojicích. Každý měl 3 jízdy, ale vzhledem k dlouhé frontě a krátkému času jsme všichni jeli jen jednou. Poté jsme šli do samotného lanového centra, kde jsme měli asi hodinu na všechny překážky. Všichni jsme se skvěle bavili. Na konec našeho výletu jsme všichni dostali od vedení kempu zmrzlinu a šlo se zpět. Vrátili jsme se přesně na oběd. Potom jsme až do večeře měli volno. Mohli jsme odpočívat, jít k Balatonu, hrát míčové hry v kempu nebo třeba ping pong.

V tento den jsme se vypravili na rozhlednu Balatonboglár, bobovou dráhu a lanové centrum. Po obědě následovalo koupání v Balatonu. K večeru byla naplánována návštěva maďarského zábavního parku, kde jsme vyzkoušeli maďarskou horskou dráhu a autíčka. A téhož dne také proběhla prezentace toho, na co jsme v našem městě hrdí. My jsme prezentovali ZUŠ představením dramatického kroužku a dechového orchestru.
Tento den jsme měli udělat pro Maďary opičí dráhu, kde jsme udělali 4 stanoviště. První bylo proplazit se pod židlemi, druhé bylo strefit se do petky míčkem, třetí bylo, že na deku si musí všichni stoupnout, ale musí tam být 10 noh. Poslední byl úkol, že všichni museli vylézt na strom a tam se podepsat na papír. Potom přišla řada na Maďary, no, to bylo něco hrozného, museli jsme se točit, plazit atd.
Po obědě jsme měli tak 2 hodiny pauzu. Potom jsme šli k Balatonu jako každý den, kde jsme oslavili Romaniny narozeniny.

Ráno jsme se probudili a jako vždycky na nás čekala na snídani bulka. Poté jsme se šli vykoupat k Balatonu. To jsem měla nejraději. Tohle jezero je lepší než moře, jsou tam vlny, ale není slané, je mělké, takže i když neumíte moc dobře plavat, rozhodně se tam neutopíte. Dopoledne jsme strávili na pláži a pak jsme měli oběd. Po obědě na nás čekalo milé překvapení. Vedoucí tábora nachystali balónky naplněné vodou. Vodní bitva mohla začít. Bohužel při takhle velkém počtu dětí to opravdu moc dlouho nevydrželo a brzy byly všechny balónky spotřebované. To nás ale neodradilo a každý si vzal lahev, nebo jakoukoliv nádobu a začali jsme se polívat. Myslím, že to byla hra, která bavila opravdu všechny. Když jsme se usušili, čekalo na nás ještě jedno překvapení, a to v podobě hodiny cikánských a slovanských tanců. To byla opravdu sranda. Hodně jsme se u toho nasmáli, ale i jsme se hodně naučili. Večer pak bylo karaoke a diskotéka. Myslím, že to bylo skvělé zakončení pobytu. Díky moc.

A přichází ten nejsmutnější den. Den loučení. Už od rána si všichni balíme své věci, hledáme věci co ,,tu určitě včera ještě ležely" a uklízíme chatky. Přitom sledujeme, jak lidi, s kterými jsme tu týden žili, se vrací do svých zemí, do svých domovů. Ti z nás, kteří si našli přátele třeba u Poláků nebo Slováků, si jdou naposledy popovídat, nebo prostě jen říct šťastnou cestu!...
Nastává asi jedna hodina a náš odvoz je tu také. Jdeme se naposledy vykoupat do Balatonu a definitivně říci ,,Ahoj Maďarsko!"
A jedeme domů. Do Letovic dorážíme kolem šesté hodiny večer, unavení a trošku smutní, že to skončilo, ale šťastní, že jsme to mohli zažít.
Na prázdninový výměnný pobyt zavzpomínali: Romana Musilová, Dita Leinveberová, Aneta Zemánková, Kateřina Kolářová, Jan Havelka a Matyáš Dvořáček 9. B

A další vzpomínky ...
Dva měsíce volna byly příjemné a rychle uběhly. Užila jsem si je podle svých představ. Prázdniny máme rádi, protože je více volného času, nemusíme se učit a připravovat do školy, můžeme být déle vzhůru a ráno dlouho spát. Nevýhoda je v tom, že se tak často nevidíme se spolužáky a kamarády ze školy. Myslím si, že prázdniny jsou zasloužený odpočinek jak pro žáky, tak pro učitele, kdy si každý najde více času na své koníčky a zájmové aktivity. O prázdninách se podnikáme výlety, cestujeme na tábory s různým zaměřením a také s rodinou na dovolenou. Můžeme jet do zahraničí, kde se koupeme v moři, opalujeme se na pláži, vydáváme se také do hor a poznáváme nové kultury. Pokud zůstaneme v naší republice, nabízí se koupání v přehradách a rybnících, návštěva našich památek, nebo jen tak se touláme přírodou. Zkrátka si každý můžeme přijít na své. K létu patří také horké dny, teplé večery i noci. Občas přijde bouřka, ale brzy se vyjasní a je zase hezky. Pod prázdninami si představím vůni léta a vždycky se na ně těším. Užívám si toto období s kamarády i s rodinou.
Lucie Pelíšková, 8. A

Prázdniny jsou obdobím dvouměsíčního klidu od školy. Během nich můžeme cestovat, relaxovat, plavat nebo se věnovat se koníčkům. Prázdniny jsou mnohem lepší než škola, trávíme více času s rodinou a kamarády, na to během roku nemáme tolik času. Jsou důležité k tomu, abychom ze školy nezešíleli. Prázdniny jsou něco jako svoboda. Skládají se hlavně z příjemných chvil. Cestovat, to je na prázdninách to nejlepší! Ráda také chodím ke koním, jezdím a trávím s nimi volné chvilky. O prázdninách je důležité si volný čas rozvrhnout, abychom všechno stihli. Často se věnujeme činnostem, na které nemáme během školního roku moc času. Prázdniny by mohly být delší, aspoň o jeden měsíc. Můžeme být ale rádi, že nějaké prázdniny máme. Určitě si jich všichni užíváme.
Kamila Fadrná, 8. A

Prázdniny jsou nejlepší část celého roku. Jsou určeny na odpočinek a zábavu. A hlavně k vypnutí hlavy! Je to čas na vycházky po venku, být na táborech, poznat nové přátele, trávit volný čas s rodiči na dovolené nebo na výletech a pomáhat při pracích na zahradě. Někteří ale ten čas tráví u počítače, hrají hry nebo se dívají na filmy či seriály. Já jsem ten čas využila hlavně na koně. Bývala jsem u nich od rána do večera. Většinou v Drválovicích, ale také jsem byla na jezdeckém soustředění na jezdecké farmě „CH". Potom jsem byla také na táboře se super kamarády. Volné chvilky jsem využila i k přemýšlení o své budoucnosti. Prázdniny jsem si užila, odpočinula jsem si a srovnala myšlenky. Byl to určitě lepší čas než škola, protože tam řešíme úkoly, testy, písemky a zkoušení.
Eliška Kuncová, 8. A

Na prázdniny jsem se velice těšila. Trvaly dva měsíce a byly odpočinkové a relaxační. Byla bych pro, aby trvaly déle. Sluníčko bylo plné energie, i když občas zapršelo, tak jsem si užívala. Mohla jsem dělat věci, které během školního roku nestíhám. Mohla jsem se více věnovat tomu, co mě baví. Když skončila škola, vybavili jsme náš karavan a vyrazili na dovolenou. Navštívili jsme mnoho kempů a zajímavých míst, nejvíce se mi líbilo v Babiččině údolí. Ten den sice pršelo, ale i tak jsme si ho užili. Další dny byly slunečné a mohli jsme se koupat a dovádět v bazénu v kempu. Po naší společné rodinné dovolené jsem strávila týden na táboře ve Velkých Opatovicích se svými kamarádkami u koňů. Jezdili jsme 2krát denně na vyjížďky. Bylo to super. Další týden jsem opět prožila na táboře, konkrétně v Heřmanově s mojí kamarádkou Eliškou. Dělaly jsme instruktorky a vymýšlely jsme program pro ostatní děti. Byla to zajímavá zkušenost. Potom se přiblížily moje 14. narozeniny, které jsme oslavila se svými kamarádkami. A potom už nastal konec prázdnin. Prázdniny bych nikdy nezrušila, naopak bych měsíc přidala. Na prázdniny se všichni vždy těší, ale uběhnou velmi rychle. Každý si potřebuje odpočinout od školy a od práce, proto se už těším na další.
Tereza Penková, 8. A

Prázdniny jsou pauza od školy, kdy trávím co nejvíce času venku. Přestože trvají dva měsíce, připadají mi vždy velmi krátké. Pokaždé si prázdniny hodně užiju, protože je teplo a já se mohu koupat. Oproti škole jsou prázdniny pozvolnější, klidnější a pohodovější, nemusíme se učit, ani připravovat do školy. O prázdninách mám mnohem více energie a dobré nálady než v zimě. Prázdniny jsou pro mě důležité, protože mám více času na koníčky, běhám, chodím plavat, jezdím na kole a trávím hodně času se svými kamarády. Letní prázdniny se skládají z osmi týdnů odpočinku, tvoří je horké a slunečné dny, i když občas zaprší, ale bouřky a přeháňky rychle vystřídá pěkné počasí. Letošní prázdniny byly extrémně horké a suché. V období prázdnin se dá jezdit na chatu, na dovolenou k moři a vidět se více s rodinou, která bydlí dále od nás. Jsem pro prázdniny, protože si všichni odpočinou. Ke konci prázdnin se už ale do školy těším.

Roman Boháček, 8. A

Prázdniny jsou pro mě něco jako odpočinkový čas, nic mě neobtěžuje, nemívám žádné starosti, které mě provází během školního roku. Prázdniny jsou ideálním časem pro koníčky, pro mě je to především fotbal, kempování s kamarády a hraní různých her. Mohu také více času trávit s rodinou. Prázdniny se skládají z různých výletů, příjemných akcí, dovolených a návštěv kamarádů i příbuzných.Prázdniny schvaluju, protože si vždy dobře odpočinu a nemám žádné starosti a povinnosti, které přináší škola. Dobré je, že jsou dlouhé. Na konci se ale vždycky těším do školy za kamarády, které jsem dva měsíce neviděl.

Vojtěch Bačovský, 8. A

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co se děje ve škole
Určitě jste si všimli, že po prázdninách potkáváte nové tváře i mezi učiteli. Přinášíme ROZHOVOR s paní učitelkou Lenkou Veselou.
Jak se Vám v naší škole líbí?
K letovické škole mám velmi blízký vztah. Jako dítě jsem zde absolvovala školní docházku, později sem začaly chodit i moje děti. Vždy jsem považovala tuto základní školu za velmi kvalitní, proto jsem moc ráda, že zde mohu pracovat. S učiteli, se kterými jsem se potkávala jako žákyně, jsme nyní kolegové. Velmi si toho vážím a všem děkuji za příjemný začátek mé pracovní kariéry v Letovicích :o).

Jak jste spokojená se svojí novou třídou?
Po dvou měsících školní docházky mohu konstatovat, že děti jsou hodné a šikovné. Snad to budu moci tvrdit i na konci šesté třídy. Zatím chválím.
Co nám o sobě prozradíte?
Pocházím z Letovic, jsem vdaná, mám dvě děti. Po vysoké škole jsem zakotvila v Brně, kde jsem pracovala v tiskovém středisku brněnského výstaviště. Před deseti lety jsme se s rodinou vrátili do Letovic. Než jsem nastoupila do této školy, pracovala jsem v Základní škole v Olešnici jako učitelka českého jazyka a výtvarné výchovy. Snažím se brát život z té pozitivní stránky, mám ráda větu: „Trénink dělá šampiona."
Jaké máte koníčky?
Koníčků mám spoustu, času bohužel méně. K těm nejoblíbenějším patří četba knih, dobré filmy, divadlo, turistika a práce na zahradě. Také ráda maluji na sklo nebo na plátno, drátuji a fotím. Nejraději však trávím čas se svojí rodinou.
Děkujeme za rozhovor.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
ADAPTAČNÍ KURZ 6. D
Začal školní rok a na žáky šestých tříd po prázdninách čekali noví spolužáci. Pro vzájemné seznámení byly pro šesťáky připraveny adaptační kurzy. Pro naši třídu byl kurz, který se konal na Vískách, přichystán na úterý 11. září.
Tento den s námi strávily paní učitelky Kostlánová, Tenorová a naše třídní paní učitelka Lenka Veselá. Na Vísky jsme vyjížděli po 8. hodině autobusem, cesta nám trvala asi 15 minut. Od autobusové zastávky jsme se vydali do „Agrocentra Ohrada".
Jakmile jsme dorazili na místo, měli jsme chvilku volna. Poté začala první aktivita. Tou bylo vytváření vizitek a pak jsme si zahráli jak v budově agrocentra, tak i venku různé seznamovací hry.
Po hrách si dívky užily bazén, chlapci si zahráli na hřišti fotbal. Následoval oběd, pochutnali jsme si na nudlové polévce a řízku s bramborami. Po krátké poobědové pauze jsme se dali do vyrábění erbů, po této aktivitě se bazénu dočkali i kluci. My, dívky,jsme si zahrály vybíjenou.
Poslední činností našeho adaptačního kurzu bylo vymýšlení pravidel třídy, která jsme společně odsouhlasili.Pravidla jsme zpracovali ve škole v hodině výtvarné výchovy a vyvěsili v naší třídě.
Na závěr jsme se společně vyfotili a vyrazili zpět do Letovic.
BYL TO SUPER KURZ!!! Zuzana Káčeriková, 6. D
Adaptační kurz 6. tříd
A je to tady! Jako každoročně se konal adaptační kurz šestých tříd. Žáci se měli na co těšit, čekal je totiž bohatý a zábavný program plný her. Vše se odehrálo ve Vískách v agrocentru Ohrada.
Když jsme dorazili na místo, přesunuli jsme se do hlavní místnosti, kde pro nás paní učitelky připravily většinu her a aktivit. Jako první jsme vyráběli vizitky a následně si v kruhu o sobě řekli nové informace, abychom se lépe poznali. Pak se na chvíli všichni stali detektivy a zjišťovali o svých spolužácích zajímavé věci (např. kdo má nejzajímavěší hobby). Poté jsme se přemístili ven a zahráli si několik zábavných her. Dále jsme se rozdělili na dívky a chlapce, dívky šly do bazénu a chlapci hráli venku sportovní hry.
Následovala ta nejmilejší část dne, a to OBĚD!!! Zamířili jsme tedy do místní restaurace, kde nás čekal chutný kuřecí řízek s bramborami a k tomu něco na zapití - skvělá bezinková limonáda. Po obědě se šli chlapci zchladit do bazénu a dívky si zahrály vybíjenou. A už je tady poslední aktivita - vyrábění erbů a pak už jen cesta domů.
Všichni jsme si ten den náramně užili!!!!!! Děkujeme!
Justýna Vitoulová, Tara Schindlerová, 6. D
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Úřad práce
V pátek, 17.9. 2018, se třídy 9. B. a 9. A. zúčastnily exkurze na úřad práce v Blansku. Nejdříve jsme si vyslechli velice zajímavou prezentaci o tom, jak si máme vybrat tu správnou střední školu a následně i budoucí povolání. Měli jsme také možnost nahlédnout do velikých složek s informacemi o těch nejrůznějších povoláních. Našli jsme tu například včelař, hrobař nebo balič.
Po samotné exkurzi jsme dostali slíbený hodinový rozchod, avšak ten den bylo nebe šedé a pochmurné, a tak měli štěstí ti, kteří si doma nezapomněli deštník. Domů jsme se vrátili kolem poledne.
Některým z nás tato exkurze pomohla, ale ta většina, která měla již svou vysněnou školu vybranou, měla alespoň volný a krátký den.
Natálie Rosičová 9.B

Běh zámeckým parkem

Jako každý rok se pořádal běh zámeckým parkem. Tentokrát to byl už 22. ročník a jako vždy to bylo super. Líbí se mi, že tento závod je pro všechny, kteří se chtějí hýbat a užít si odpoledne v tom našem krásném parku, na který můžeme být patřičně hrdí.
Registrace je zcela zdarma a každý, kdo se zaregistruje, dostane pitíčko, tatranku a když bude chtít, i balónek a číslo do tomboly, tudíž nikdo neodejde s prázdnou. Trošku mě zklamalo, že do mé kategorie (8.-9.ročník) nikdo nepřišel, ale běžela jsem s klukama a myslím, že jsme si užili spoustu srandy. Chtěla bych říct, že v tomhle závodě nejde ani tak o vítězství, ale o chuť se hýbat a udělat si krásné odpoledne. Moc děkuji za tuhle akci.

Aneta Zemánková, foto Ema Tesaříková 9.B

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Výměnný pobyt v Kirchlintelnu

Ve čtvrtek 20. 9. v 7:00 jsme se sešli před školou u autobusu a vyrazili jsme na 12ti hodinovou cestu do německého Kirchlintelnu. Zastavovali jsme pouze třikrát, a to jednou na českém a dvakrát na německém území. Do Kirchlintelnu jsme dorazili o hodinu později, ale myslím, že to nikomu moc nevadilo. Před školou si nás vyzvedly rodiny a jeli jsme se k nim ubytovat.
Další den jsme strávili ve škole. Před obědem jsme hráli poznávací hry. Odpoledne jsme byli s rodinami.
Člověk by řekl, že budeme v sobotu odpočívat, ale místo toho jsme všichni brzy vstávali a jeli dvoupatrovým vlakem do Hamburku. Tam jsme jezdili malou lodí po přístavu a prohlíželi si obrovské výletní lodě. Cestou zpět na vlak jsme se zastavili v centru a měli dvouhodinový rozchod, kdy jsme mohli nakupovat dárky pro své blízké.
V neděli jsme měli volný program v rodinách, někteří jeli do Verdenu do bazénu, někteří byli doma, ale já jsem dopoledne připravovala Leninu oslavu narozenin a odpoledne jsme i s Leninými kamarádkami a se Zuzkou, která bydlela u Indiry, jeli do Brém na bowling.
V pondělí jsme jeli do lanového centra ve Verdenu. Mohli jsme lézt v 5 různých výškách. Moc jsme si to užili.
V úterý jsme se první čtyři hodiny učili a pak jsme se rozdělili na dvě skupiny. Hudební a tělocvičnou. Já jsem měla tělocvik. Hráli jsme mnoho her, některé známé jiné neznámé.
Ve středu jsme jeli do Serengeti parku (něco jako safari). Byly tam zvířata a v oddělené části různé atrakce. Nejprve jsme projížděli mezi šelmami a jinou velkou zvěří v autobuse a pak jsme mohli jít buď na atrakce, nebo mezi menší zvířata např.: lemur kata. Bylo to přímo úžasné.
Ve čtvrtek jsme měli zase tělocvik a hudební workshop, ale byli jsme vyměnění. Hra na bubny byla velmi zajímavá. Každý zkoušel hrát na jiný, a i když každý zvlášť z nás Čechů nezněl moc dobře, tak jsme všichni i s Němci vytvořili v té místnosti takové zvláštní kouzlo, až to bralo dech.
V pátek ráno jsme se zase všichni sešli před školou, rozloučili se a vydali na cestu zpět do Letovic. Myslím, že cesta zpět byla pro všechny příjemnější, protože přece jenom jsme nestáli v žádné koloně jako cestou tam a hlavně jsme se nespřátelili jen s Němci, ale i mezi sebou. Do Letovic jsme přijeli skoro o hodinu dříve, než bylo předpokládáno, a tak se časy našich cest vyrovnaly. Všichni jsme si to moc užili a nejen já se těším, až přijedou z Kirchlintelnu na jaře k nám.
Napsala Adéla Borkovcová
Přespolní běh
Jako každý rok, i letos jsme se zúčastnili přespolního běhu. Již podruhé se místem konání stala obec Žďárná. Brzy ráno jsme vyjeli od ZŠ, všichni jsme byli příjemně naladění a těšili jsme se. Po příjezdu do Žďárné jsme založili základnu v místní tělocvičně a připravili se ke startu. Nebyl čas ztrácet čas, a tak netrvalo dlouho a ani nevíme, jak jsme odstartovaly. Trať byla dobrá a podpořilo nás i sluníčko, které nás nenechalo umrznout. Doběhly jsme a šly jsme fandit ostatním. Všichni jsme dali do svého výkonu maximum. Výsledky jsou na nástěnce u tělocvičny. Mladší holky dokonce postoupily do kraje! Byl to skvěle strávený den a myslím, že jsme si to všichni užili.

Aneta Zemánková 9.B


Rozhovor s Michalem Šafaříkem

Ahoj Michale, mohl bych ti položit pár otázek???

Ano mohl .

Jaké soutěže ses zúčastnil a jak to probíhalo???

Zúčastnil jsem se v soutěži silového trojboje. A probíhalo to tak, že jsme přijeli do Maďarska prohlédli jsme si závodiště a druhý den jsme závodili. Závodil jsem až někdy odpoledne kolem 16 hodin. Přede mnou bylo asi 8.skupin.

Jak ses umístil???

Umístil jsem se ve své kategorii na 1. místě.

Jak ses připravoval na soutěž???

Na soutěž jsem se připravoval tím, že jsem se neustále zdokonaloval ve váze, kterou musím zvednout.

Kdo tě trénuje???

No mám 2 trenéry - svýho tátu a bráchu. Mají velké zkušenosti a prozatím mě trénují.

Dodržuješ nějakou životosprávu???

Před tréninkem musím dávat pozor, co jím. A jinak nedržím žádnou dietu. Ale musím si hlídat váhu.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěchů Timur Pjatygin 7.A

 


ZEMĚPISNÁ PŘEDNÁŠKA
Dne 24. 10. proběhla ve třídě 7. A zeměpisná přednáška. V podstatě se jednalo o vyprávění přednášejícího týkající se jeho cesty autostopem do Mongolska. Vyprávění bylo proložené mnohými jinými zajímavými informacemi a příběhy některých lidí, kteří jej svezli, přičemž to celé dokreslovaly fotografie mongolské krajiny. Avšak přednáška zabrousila i do oblasti ochrany životního prostředí. Dozvěděli jsme se, že v USA se vyprodukuje za jediný den asi 620 tun odpadu. Spolu s touto informací nám bylo řečeno, nikoli poprvé, že plastové sáčky a jiné plastové obaly je vhodné buď vůbec nepoužívat, nebo je alespoň využívat opakovaně, neboť se tím dá zbrzdit znečišťování planety. Přednáška byla, nikoli ke škodě, doslova nabita informacemi, což však způsobovalo obtíže s udržením pozornosti, zvláště v její druhé fázi. Přednáška se mi, a myslím, že i celé naší třídě, moc líbila. Určitě bych uvítal, kdyby se akce podobného druhu konaly častěji.
Lukáš Halas, 7. A


Kybergrooming
( bezpečně na internetu)

Tyto přednášky mají jeden hlavní účel, varují děti před nebezpečím na internetu. Na internetu se vyskytují takzvaní groomeři. Groomeři jsou většinou vrahové či úchylové s psychickou poruchou, kteří si přes internet vyhlídnou chlapce či dívky mladší patnácti let. Když se najde někdo, kdo na to skočí, a sejdou se na nějakém odlehlém místě, obvykle to špatně skončí.....vraždou či znásilněním.
Přednášku jsme si poslechli v podání pana Kotoučka.
Během přednášky nám všechno důkladně vysvětlil, aby to všichni pochopili. Byl velmi vtipný a některé věci bral s humorem např. Anička s Vojtíškem - to byl krátký snímek o tom, jak si Anička hledala kamaráda na dopisování a odpověděl jí Vojtíšek- groomer. Poučení na konec pro všechny dívky a chlapce, pohybujte se bezpečně na internetu, neposílejte důvěrné fotky ani informace a kdyby se vám něco nezdálo, řekněte to rodičům a hlavně na to nereagujte.

Tara Schindlerová a Justýna Vitoulová 6.D


Rozhovor s panem Pavlem Kotoučkem

Jak dlouho tuto práci děláte?

S mladými lidmi pracuji již více jak 10 let. Když jsem pár let bydlel v Olomouci, tak jsem pracoval v nízkoprahovém klubu pro děti a mládež a když jsem se potom vrátil do Letovic, tak jsem začal pracovat pro Elim. Svoji první preventivní přednášku jsem měl v říjnu roku 2012. Takže letos začínám 7 rok.

Baví vás to?
Baví mě to moc. Je to nesmírně zajímavá, dobrodružná a věřím, že i smysluplná práce.

Jak na to děti reagují?
Děti reagují velmi různě. Záleží na věku, jestli jsou to páťáci nebo osmáci a nebo třeba studenti střední školy. Ale za co jsem nejvíc rád, že o témata mají velký zájem, ptají se na zajímavé dotazy a často mě žádají, abych zase někdy přišel 

Jaký z toho máte pocit?

Často bývám nervózní, obzvlášť, když navštívím školu, kde jsem ještě nikdy nebyl a nikoho tam neznám. Potom jsem velmi rád, když za mnou po přednášce třeba někdo z dětí přijde a řekne mi, že se mu to líbilo a že ho to povzbudilo k nějaké nové změně nebo rozhodnutí.

Děkujeme za odpovědi. Tara Schindlerová a Justýna Vitoulová 6.D

 

PolyGram Boskovice

V pátek 12. 10. se 9. B zúčastnila projektového dne ve Střední škole André Citroëna v Boskovicích. A tady je několik postřehů:
• na počítačích jsme se učili programovat raketkou
• nejvíc se nám líbilo vyrábění svícínků
• panu učiteli z elektrotechniky jsme snědli jablko z jeho zahrádky (jeho svačinu)
• škola vypadala pěkně a je dobře vybavená
• zábavné bylo zapojování elektrického obvodu
• informatika byla nudná, hodně z toho, co jsme dělali, jsme znali
• jídlo bylo vážně tak dobré, jak se povídá
• všem se líbil bazén a posilovna
9. B

Plazi
V úterý 16.10. se na gymnáziu v Boskovicích konala přednáška na téma Plazi. Týden předtím se nás ve třídě paní učitelka Nečasová ptala, kdo by měl zájem na přednášku jet. Nahlásilo se nás jedenáct, ale nakonec nás jelo z 9. B jen devět.
V úterý po škole nás všech devět nasedlo do autobusu a jeli jsme do Boskovic. Tam většina z nás ani nevěděla, kde gympl je, a proto nás spolužák Filip všude musel navigovat. Když jsme dorazili, měli po celé budově pověšeny šipky, abychom trefili do auly. V aule jsme se potkali s dalšími žáky naší školy a s paní učitelkou Zapalačovou a Havlíčkovou. Přednáška začala, představil se nám pan zoolog Zajíček a už následovalo spoustu informací. Pověděl nám hodně informací o hadech, kteří žijí u nás. Některé živočichy měl také s sebou na ukázku. Ukázal nám hady, želvu a nakonec malého roztomilého krokodýla. O všech nám vyprávěl zajímavé informace. Uběhla už více jak hodina, ale všichni dál nadšeně poslouchali historky pana Zajíčka. Nakonec se s námi pan Zajíček rozloučil a my opustili budovu gymnázia. Naše skupinka zašla ještě na kebab a do různých obchodů a potom už jsme jen vyčerpáni nasedli do autobusu a jeli domů do Letovic.
Marcela Dočekalová 9. B

Po stopách Karla Havlíčka Borovského

Na konci září se žáci 8. ročníku zúčastnili literární exkurze do Havlíčkovy Borové a Havlíčkova Brodu.
V Borové jsme navštívili rodný dům K. H. Borovského, který nyní slouží jako místní knihovna. Zde jsme se od paní knihovnice dozvěděli spoustu zajímavostí o jeho životě a prostředí, ve kterém vyrůstal.
A tak se chceme s vámi podělit o zajímavé informace i my:
Jako malý byl Karel neposlušný, paličatý a svéhlavý. Proto ho jeho rodiče často posílali na faru za panem farářem, který ho jako jediný zvládal zkrotit a něčemu novému naučit.
Zaujalo nás, že se nemohl oženit s dívkou Františkou, kterou měl rád, protože její matce vadilo Karlovo nedokončené vysokoškolské vzdělání.
Jeho snem bylo sjednotit všechny slovanské národy do jednoho společného státu, a proto odjel do Ruska. V rodině univerzitního profesora vychovával jeho děti. Když svěřenec Boris surově zbil sluhu, Karlovi ruply nervy a dal Borisovi co proto. Borisova matka Borovského vyhodila.
Vrátil se do Prahy a oženil se s Julií Sýkorovou. Všechny noviny a časopisy, které založil, mu vždy zakázali.
Věděli jste třeba, že ho kvůli jeho tvorbě věznili a soudili, ale vždy byl shledán nevinným?
Jakmile se rodina vrátila do tehdejšího Německého Brodu, Borovského zajali a odvezli do Brixenu v Tyrolsku (dnes na území Itálie). Po roce za ním přijela i jeho manželka s dcerou Zdeňkou. V Brixenu se Borovskému zlepšilo zdraví, avšak jeho manželce Julii se zde velice přitížilo a musela i s dcerou odjet zpátky do Prahy.
Po návratu do Čech zjistil, že jeho manželka zemřela na plicní tuberkulózu. Když se opět přestěhoval do Prahy za dcerou, tak se u něho objevila stejná nemoc. Umírá ve věku 35 let ve stejném domě, ve stejném pokoji a na stejné posteli jako jeho žena.
Věděli jste alespoň něco z toho, co jste si právě přečetli?
V jeho rodném domě jsme si také mohli prohlédnout policejní zprávu o vzhledu a činnosti K. H. Borovského.
Součástí expozice v Havlíčkově Brodě byla i výstava k výročí 100 let Československa.
Zjistili jsme, že navštívit města, ve kterých K. H. Borovský žil a působil, nám o něm sdělí mnohem více než čtení z učebnice.

Ema Hegerová, Kateřina Pecháčková, VIII.C


Směr Karel Havlíček Borovský
V kalendáři máme středu 26. září. Počasí nic moc. Škoda, máme studený podvečer. Pustím počítač a píšu www.weatheronline.cz a doufám, že pěkná předpověď počasí na zítra nebyla jen chlácholivá slova naší třídní. Zítra totiž jedeme na exkurzi směr Karel Havlíček Borovský, lépe řečeno Havlíčkova Borová, Havlíčkův Brod a Veselý Kopec. Doufám, že bude veselo. Ani jsem se nenadála a už sedím na pětce v autobusu. Chvilka zdržení, áá Vojta už dorazil a my vyrážíme. Havlíček se narodil v docela malém domku, který jeho podnikavý otec - prý velmi dobrý obchodník - prodal za 1 600 000 korun a koupil dům na náměstí v Havlíčkově Brodě. Ze slov paní průvodkyně vyplynulo, že mladý Karel byl chytrý, ale neposlušný a vzdorovitý chlapec, že měl rád život na venkově, české lidi a nesnášel Rakousko - Uhersko, proto skončil v Brixenu. Ale ani tam se neměl špatně. Bydlel v hotelu, dostával plat, jen s rodinou se viděl málo. Naše další kroky vedly do Havlíčkova Brodu do zmíněného domu na náměstí. Přízemí - vstup, první parto - Havlíčkův byt, jeho nábytek, jeho věci, vypadalo to tam jako by si pro něj zrovna přišli četníci. Ale nejvíc nadšení jsme byli ze sklepa, kde jsme objevili něco jako bludiště, ve kterém jsme Havlíčka rozhodně nehledali. Třetí a poslední zastávkou byl skanzen Veselý Kopec, trochu menší než ten v Rožnově. Prohlédli jsme si staré roubenky, chatky, ve kterých se sušilo ovoce a různé další dílny. Prý se zde natáčela pohádka Lotrando a Zubejda. Také nám paní průvodkyně ukázala klokočí, keř s malými kuličkami, ze kterých se vyráběly růžence. Jo a počasí bylo super.
Tereza Kotoulková, 8. B

BESEDA S POLICIÍ

Dne 20. 9.2018 k nám přišla policie a říkali nám o tom, jak máme chodit po silnici. A také nám říkali, že máme chodit po levé straně silnice, když tam není chodník a máme mít na pravé ruce a levém kotníku odrazky. Také jsme si říkali, ve kterém oblečení budeme nejlépe a nejhůře vidět. Poté jsme viděli video ze šaliny, když jednoho kluka srazila, protože byl nepozorný, ale nakonec se mu nic nestalo. Ale řidič z tramvaje mu pěkně vynadal. Pustili nám také video, proč máme mít na hlavě helmu, když jedeme na kole. A říkali nám, co se může stát, když nebudeme mít helmu. Na konec hodiny nás pozvali na sobotu, kde pojedou na kole a na neděli, kdy bude pěší túra. Pak se s námi rozloučili. Monika Pátečková 7. C
---------------------------------------------------------------------------------------------------

Vlastní tvorba
Ráno v myšlenkách

Nové ráno za okny nám svítá,
jemný podzimní vánek,
u okna mě vítá
a já tam stojím a dívám se ven,
a přemýšlím kudy dát se jen?

Každý nový den,
každé nové ráno,
stále stejný sen,

bylo to tak dáno.

Já sem nepatřím,
já chci vzhůru jít,
proč toho vím tak málo?
Nikdy všechno nespatřím,
já chci i jinde být.

Další stejné ráno..

Jak však plyne čas,
začíná se mi ta rutina líbit
myslíte, že nudný jsem člověk?
Ano jsem a vy jste úplně stejně nudní.


Každý z vás,
jeden jako druhý, dýcháte stejný vzduch,
žijete na stejném místě,
tak proč chtějí být všichni jiní?

Čím víc se snažíte být jinými,
tím víc se stáváte všichni stejnými.
Já chci být obyčejná,
jen šťastná a obyčejná.

Nejsem nudná, jen jsem to pochopila trošku dřív,
nebo snad později?

 

Aneta Zemánková 9.B
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jak se na světě objevily ponožky
(vypravování)
Kdysi dávno před mnoha miliony let žil v zemi Taka Tuka kmen Šang - haj, jehož šamanem byl pračlověk Čau - mňam. Chystání na zimu bylo pro Šang - haje každoročním rituálem. Šaman Čau - mňam byl vždy připravený na vše, ale tentokrát mu veverka Krátkonožka předpověděla zlou a velmi studenou zimu, jejíž obětí bude mnoho členů kmene, mimo jiné i náčelník Čmuch - fuk. Čau - mňam se zhrozil a usmyslel si, že musí vymyslet něco na zahřátí. Přemýšlel, čím začít a uvědomil si, že nejvíc mu vždy mrzly nohy. „To bude ten správný začátek," řekl si. Hned další den ráno se vypravil do lesa hledat jakoukoli věc, která by zahřála nohy. A tak chodil, hledal a přitom strkal nohy do všeho, co mohl, například do stromů. Ale protože byl šaman a to hodně starý a nahluchlý, tak neslyšel bzzz, které se ze stromů ozývalo. Včely ho samozřejmě poštípaly. Když dával nohu do květiny, jedna mu málem tu nohu ukousla, byla totiž masožravá. A tak od rostlin upustil a začal zkoušet zvířata. Poprvé zkusil kůže z lasice hranostaje a hned se mu to povedlo. Po návratu z týdenního výletu představil svůj nápad náčelníkovi a potom i celému kmenu Šang - hajů a ti byli nadšení. Jenže se vyskytl problém, jak ulovit tolik lasiček, aby to stačilo pro celý kmen? Tu se z davu vynořil mladý lovec Chyť - pusť a spustil: „Nač se zlobit s chytáním lasiček, když můžeme ulovit bizona nebo dokonce mamuta a rázem bude dost kůží pro všechny!" Ostatní nad tím chvíli přemýšleli, až se Čmuch - fuk rozhodl: „Všichni muži se mnou zítra půjdou na mamuta a ženy se budou starat o děti a o oheň!" Ráno se všichni muži vydali na sever za mamuty. Mezitím se ženy staraly o oheň, děti, některé spravovaly oblečení. O dva dny později se muži vrátili s hromadou ještě teplých kůží a čerstvým masem. Ženy byly radostí bez sebe, až jedna zjistila, že někdo chybí. Ten někdo byl sám náčelník. „To néé!" zakřičela jedna, bylo to Čmuch - fukova žena. „Hej!" vzkřikl Chyť - pusť a všichni se k němu otočili. „To že nemáme náčelníka neznamená, že máme přestat s prací na nanožkách." To bylo poprvé, co byly nanožky nazvány nanožkami. Muži rozřezávali kůže na míru pro každého a ženy je sešívaly. Za dva dny už byly všechny nanožky hotové a všichni pralidé si užívali tepla. Začalo jaro a Čau - mňam byl hrdý na sebe a na svůj nápad a také ho za něj všichni chválili. Protože tento kmen nebyl lakomý, chtěli předat svůj nápad okolním kmenům. Jenže potřebovali lepší název. S kmenem Fenk - šuj se dlouho dohadovali, za co nanožky vymění, až Chyť - pusť vyšel před cizí kmen a řekl: „Pokud vymyslíte lepší název pro nanožky, bude stačit za každé dva páry jeden králík nebo zajíc." Náčelník kmene Fenk - šuj souhlasil a hned ho napadl nový název. „Ponožky!" vykřikl. Oba kmeny začaly jásat. A tak se ponožky šířily do světa a dnes jsou známy úplně všude.
Adéla Borkovcová, 8. B
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Letos jsem byl poprvé osobně na každoroční akci Halasův Kunštát. Lidé, kteří přišli, byli převážně staršího věku pohybující se v kulturních kruzích. Po začátku akce v kulturním domě se začaly recitovat básně autorů v podání Jany Strykové a Františka Derflera. Zaujala mě především druhá část, ve které došlo ke křtu nové knihy a vyhlášení literární soutěže. Osobně si myslím, že to bylo docela dobrý. Básně mi sice nepřišly tak zábavné, ale například povídka Pití s mohamedánem mě pobavila. Starosta nakonec všechny přítomné pozval na raut. Poté se lidi už jen občerstvovali a odcházeli domů.
Antonín Kubík 6.A

Knižní okénko
Sladké časy
Autorka je Jacqueline Wilsonová. Kniha mě zaujala svým názvem a barevným obalem.
O čem kniha je?
Opal je velmi chytrá čtrnáctiletá dívka, která umí výborně malovat. Ve škole není moc oblíbená. Její nejlepší kamarádkou je Olívie. Spolu si užívají spoustu zábavy. Tatínek Opal píše knihy a jednou mu řekli, že mu jednu knihu asi vydají. Tatínek to pověděl doma a tím začaly ,,Sladké časy" . Tatínek se bál přiznat, že mu tu knihu nakonec nevydají a proto si šek vypsal sám. Byl odsouzen na rok do vězení. Opal musí začít pracovat v továrně. Za nějakou dobu se seznámí se synem ředitelky továrny. Morgan, syn ředitelky se rozhodne, že bude půjde do války. Ve válce ho zabijí. Opal je z jeho smrti velmi zdrcená a nakonec ji nabídne ředitelka továrny, aby šla studovat na malířskou akademii. Tatínka pustí z vězení a všichni jsou zase spolu.
Kateřina Mareschová 7.B.

A na závěr pro zasmání ….
Pepíčku, proč jsi včera nebyl ve škole? Vy jste říkala, kdo nebude mít domácí úkol, tak atˇ se tady ani neukazuje
Víte, jak se pozná opravdová přírodní blondýna již ve škole? Když učitelka smaže tabuli a ona vygumuje sešit.
Proč blondýna nedokáže napsat 11? Protože neví, jakou jedničku napsat první.
Proč blondýna vyhazuje hodinky do vzduchu? Aby věděla, jak ten čas letí.
Co dělá blondýna ve skříni? Poslouchá Kabáty.

 







































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































































Aktuality

 
webdesign: frogDesign.cz © 2008 code & programming: © 2008